PODKLADY

SAMOSTATNOST

noviny z 19.10.1913, číslo 287, ročník III (XVII), strana 3.

přepis novinového článku

NÁRODNÍ HOSPODÁŘ

Třicetiletí Melicharovy továrny na secí stroje v Brandýse nad Labem.

Vidím ještě před sebou Františka Melichara, jeho rázovitou postavu s ostrými tahy ve smědém obličeji, s orlím nosem a pronikavým temným zrakem, z něhož prozíraly duchaplná podnikavost a nezdolná energie! Muž práce, hloubavý a šťastný vynálezce, jeden z nemnohých těch typů pravého, k vysokým cílům spějícího Čecha!

Dnes, když s povýšené své polohy vévodí žírnému Polabí velikolepý průmyslový závod, jemuž František Melichar vtiskl pečeť bádavého ducha svého, zamlouvá se oživovati vzpomínku na neobyčejného muže, na průkopníka průmyslu, který přes noc takořka zjednal české práci uznání ve všem civilisovaném světě.

Seznámil jsem se s Melicharem, jemuž vděčí rodiště své Brandýs nad Labem za svůj nynější význam ve velikém světě, když již byl majitelem velikého závodu, ze země zrovna vyrostlého, ale získal jsem si tou měrou jeho důvěru, že mne zasvětil i do zajímavých tajností svých počátkův.

Krušnou cestou života bylo projíti synu vesnického kováře, r. 1842 v Pavlovicích u Vlašimě narozenému. Doma nebylo nikdy dostatku a čeho mohla poskytnouti venkovská škola kol r. 1850, bylo jediné jeho počátečné vzdělání! Čtrnáctiletý Melichar opouští chudičký domov, jde do učení, a když stihla jej povinnost branná, tráví pět let ve vojště jako dělostřelec. Ale přirozená intelligence prostého vesničana neušla pozornosti vzdělaných důstojníků. Shledávali, že osvojil si Melichar rychle jazyk německý, že zkusnou cestou získal si slušných vědomostí, a radili mu, aby oddal se zvěrolékařství.

Ale v dělostřelci Melicharovi tkvěly snahy tehdy sice ještě neujasněné, než znenáhla probírající se ke konkrétním cílům. Melichar v dobré předtuše, že řemeslo mu poskytne budoucnost, dal přednost kovářským a zámečnickým pracím u své batterie, ve Vídeňském arsenále, jež konal pod dozorem a s návodem dvou vzdělaných důstojníků, majora Diepolda a setníka Herzoga.

Jest příznačno pro posouzení povahy Melicharovy, že vděčně vzpomínal obou důstojníků ještě na konci svého života.

Vůbec byla vděčnost skvělým rysem jeho povahy.

Po pruské válce vrátil se Melichar z vojska k otci, tehdy kováři v Kamberce u Ml. Vožice. V mysli jeho háraly již tehdy veliké plány, projevující talent strojnický. Všeobecný podiv vzbudil r. 1868, spraviv za 16 zl. Porouchaný mlátící stroj. Rychle roznesla se pověst o dovedném mladém kováři, který ručně pouze a vlastním umem, nikdy nebyv v továrně ani přístrojích zaměstnán, navracel hospodářským strojům, zvláště mlýnkům a mlátičkám, ztracenou výkonnost.

Od správek nedlouhý byl krok k samostatné práci. R. 1871 na hospodářské výstavě v Táboře budí již pozornost odborných soudců ručně pracovaný přístroj kováře Melichara z Ml. Vožice, kdež se usadil, a přiznána mu prvá státní cena. Četní hospodářští úředníci, při podílení cen přítomni, snesli vyznamenaného kováře vlastníma rukama s tribuny. Všechny velkostatky v okolí táborském zasypávaly prací Melichara, který již – co dlužno zvláště vytknouti – oddával se soukromému studiu, aby nabyl potřebných theoretických vědomostí.

Již zaměstnával Melichar 17 dělníků, již snil o továrně, v níž měly se skutkem státi strojnické jeho sny! Tu přišel rok 1873, rok krachu, a nadějný začátečník musil pro nedostatek kapitálu zrušiti závod svůj.

Ale Melichar neztrácel naději. Jakkoli po dlouhá čtyři léta byl bez úvěru i zakázek, neustal ve své snaze. Než vzrůstající rodina naplňovala pečlivého otce existenčními starostmi. Na Táborsku nebylo naděje, proto r. 1877 přesídlil do Tejnky u Prahy a vše, co mu zbývalo, 6 pytlů zemáků, 10 zl. a 20 zl. stržených za decimální váhu, právě vyrobenou, položil závdavkem za nájem skrovného bytu.

Hleděl se znova zachytiti, spravoval a vyráběl nové mlátičky i řezačky, s nimiž jezdil po okolních městech. Zavítal také do Brandejsa, kdež dobře pochodil. Byl to rozhodující moment v jeho životě, když nový secí stroj vlastní soustavy, vlastní rukou vyrobený, prodal za 200 zl. vzdělanému rolníku Josefu Šestákovi v Zápech.

Šesták, muž v kraji svém velice vážený, vyzval Melichara, aby se usadil v Brandýse. Po nezdařeném pokusu zakotviti na Maninách v Holešovicích, rozhodl se těžce zkoušený Melichar, že přesídlí tedy do Brandýsa s pětičlennou rodinou, beze všech prostředkův, jen v důvěře ve výsledky práce své.

Bylo po polednách o Božím těle, v Brandýse okázale slaveném. Po živé silnici od Prahy sjíždí do Brandýsa vůz, jedním koněm tažený, na němž vezl Melichar rodinu a skrovný majetek, nábytek a nářadí. Byl bez peněz, nevěděl, kde přenocuje a čím svých nasytí. Řezník Jan Karoušek, starší generaci místní dobře známý, půjčil mu 5 zl. S odvahou chopil se Melichar práce v novém působišti. Najal Na mostě skrovný byt a v průjezdě zřídil si dílnu. Přízeň krajiny počala naň se usmívati. Z města i z okolí svěřovány jemu ke správě řezačky, mlýnky, mlátičky, žentoury a vedle toho zhotovoval již sám nové secí stroje. Vídeňský velkoobchodník Friedlander zakoupil jich 27 najednou. Zároveň hloubal Melichar o zdokonalení stroje secího, aby mohl čeliti importu anglickému a německému. K tomu bylo potřebí informací v cizině nabytých. Opodál měl továrnu na oleje a fermeže Ferdinand Jarovic. Syn jeho Bedřich, jinoch vnímavý a generosní, zpřátelil se s Melicharem. Vida touhu jeho po cizině, přimlouvá se u otce, v sobě uzavřeného, málomluvného starce a ten, bez záruky a bez naděje na oplátku, půjčil Melicharovi 1200 zl. Teď spěchal Melichar do Lipska a Dobroseli, kdež ve velikých závodech zasvětil se do tajů moderní strojnické techniky a po několika měsících vrátil se s myšlenkou dokonalého secího stroje, kterouž dal si patentovati ve všech evropských a v předních zámořských státech.

Bylo přáno Melicharovi, aby hojně těžil ze svého vynálezu. Již r. 1881 zařizuje v Pražské ulici dílnu se dvěma učedníky a vyrábí secí stroje s vřetenovými kolečky ve výsevní skříni, ale rychle přechází k výrobě secích strojů s kotoučem dálkovým, zrno nabírajícím. A jeho práce oceňuje se doma i v cizině. V té době projevil Melichar velikost svého ducha. Se zimničným chvatem vyřizuje úžasně množící se objednávky a pečuje o zbudování velikého závodu, při tom však doplňuje s neúmornou pílí své vzdělání a hádá o dalším zdokonalení svého patentu novým účinným zařízením jednoduchého lžičkového secího stroje s nepohyblivou výsevní skříní.

R. 1883 přikročil Melichar ku stavbě továrny a odtud až do předčasné smrti, která jej r. 1907 zkosila, řídil pevnou rukou závod, který rychle vyvinul se na světový ve svém oboru. Nebylo roku, aby v továrně se nepřistavovalo, a kdo dnes navštíví místo někdejší Melicharovy činnosti, záhy pozná, jak závod původně byl založen a jak se zveličoval. R. 1892 zřizuje Melichar vlastní montovnu a r. 1894 překvapuje strojnický svět nový epochálným vynálezem svého pohyblivého roztahovacího lžičkového kotouče, novotou takového významu, že vyžádala si veliké rozšíření továrny a zavedení parního pohonu. Od té doby ovládal Melichar světový trh řádkovacích strojů. Nebyl však pouze geniálním výrobcem, nýbrž i výborným kupcem, který do všech zemědělských států získal si odbyt, organisuje svá zastupitelstva i agentury, sám jezdě anebo své úředníky vypravuje. Při tom v prázdných chvílích bádal o nových vynálezech, zvláště o velmi praktickém secím stroji pro řepu a pak o stroji pro mrvení strojenými hnojivy v řádcích, které dle jeho soustavy zaváděny ve všech zemích cukrovku pěstujících.

Ale neúnavný duch geniálního vynálezce nepřestává na výsledcích práce tovární, nýbrž věnuje se i obecnému dobru. Vděčné město, jehož jméno zásluhou Melicharovou rozšířilo se po všech civilizovaných zemích, povolává jej na stolec primátorský, s něhož praktický duch a energie zahaluje řadu oprav, městský pokrok podmiňujících.

V síti zastupitelstvech a agentur Melicharových jmenují se pobočné závody ve Vídni, Budapešti, pak města Lvov, Berlín, Norimberk, Rýn, Kolín, Paříž, švédský Eslöf, Kyjev, Oděsa, Moskva, Charkov, Omsk, Varna, Milán, Chelmsdorf v Anglii, Madrid, Buenos Ayres.

Do úmrtního dne Melicharova bylo již z továrny vypraveno do světa 30.493 nových secích strojů a ročně vyrobeno 7000 strojů. Když však ujal se závodu syn, p. František Melichar ml., pojal snahu vyrobiti a odbýti ročně 10.000 secích strojů. To vyhledávalo finanční sesílení a proto r. 1912 za spoluúčastenství Živnostenské banky a vídeňské Kreditky závod zakciován, letos pak základní jistina rozmnožena emissí nových akcií za 1,000.000 K.

V těchto dnech slaví závod Melicharem založený 30 let svého trvání a tu zamlouvá se podati rozvoj jeho v číslicích. Za poslední pětiletí zbudovány nové dvoupatrové skladiště, nová jednopatrová lakýrna, zvětšena slévárna, zařízeny nové hydraulické stroje, zbudovány nové dílny na stroje žací s nejmodernějšími obráběcími stroji, zavedeny elektrická centrála ve velkomlýně p. B Schuberta s pohonem turbinovým a elektrický pohon továrny do jednotlivých dílen. Závod v jehož čele jest výkonný správní rada a vrchní ředitel p. František Melichar, zaměstnává letos v Brandýse 680 dělníků, 10 mistrů, 35 úředníků, v Budapešti 50 úředníků. V září r. 1912 dostoupil počet vyrobených secích strojů číslice 50.000, letos však blíží se již počtu 65.000!

S oprávněnou hrdostí může pohlížeti dnes světový závod tento na obrovské výsledky práce své.

Dr. J.V.Prášek

Obrazová část