Továrna Melichar v letech 1883 - 1945

[Rodinná firma] [Akciová společnost] [Válečné období] [Po válce]

Rodinná firma Františka Melichara

Když si v roce 1881 František Melichar pronajal domek č.241 na Pražské ulici, zřejmě ještě netušil, že v jeho sousedství vyroste za několik let jeho továrna.

Po prvotních úspěších s výrobou secího stroje (tehdy to byl šnekový typ výsevného ústrojí) domek v roce 1883 zakoupil. Stalo se tak díky vídeňskému obchodníkovi, který u něj zakoupil a rovnou zaplatil 27 secí strojů. V té době totiž Rakousko-Uhersko clo na dovoz strojů, což významně podpořilo domácí produkci. Tou dobou se již vyráběly lžičkové stroje podle typu Sacka.

V roce 1887 začíná továrna vyrábět zcela nový patentovaný stroj s jednoduchými pevnými plechovými lžičkami a pevnou skříní. Už tento vynález znamenal velký pokrok. Františkovi se začíná velmi dařit. Malá dílna již nestačí poptávce a v květnu 1887 zakoupil 16 stavebních parcel a už v dalším roce stála první budova vznikající továrny. V prvním roce vyrábí 325 nových lžičkových strojů vlastní značky. A výroba rychle rostla, jak ukazují statistiky.

Na Jubilejní zemská výstava v Praze v roce 1891 vystavoval secí lžičkový stroj a kombinovaný secí stroj na řepu a umělé hnojivo. Úspěch na výstavě přinesl Františkovi Melicharovi nejen velké uznání a také spoustu další práce. V té době továrna zaměstnávala již 120 lidí. V té době to již byla největší továrna na secí stroje v celé monarchii. A to ji největší rozkvět teprve čekal.

Následujícho roku 1892 byl zaveden parní pohon. Energie z parního stroje přenášená pomocí transmisí ke strojů znamenala velké zefektivnění práce. Do té doby byl každý stroj poháněn ručně pomocí kliky.

V roce 1893 byly dokončeny budovy prvního nádvoří (lakýrna, lisovna, truhlárna a výpravna strojů).

Převratným se stal rok 1894, kdy byl patentován nejvýznamnější vynález - secí stroj Unikum, který stál za rozmachem celé továrny. Tehdy do byl nejlepší secí stroj na světě. Přesto stroj dále vylepšoval, o čemž svědčí další řada udělených patentů.

Od téhož roku 1894 byla z menší vodní elektrárny v bývalém Müllerově mlýně dodávána elektrická energie, jež se užívala především k osvětlování dílen. Elektřina byla pro pohon strojů použita až o mnoho let později.

Posléze přibyly další stavby na dvou továrních nádvořích. Výstavba továrny byla zakončena postavením slévárny a strojovny v roce 1907. Plocha areálu zabírala 26 000 m2. V témže roce také umírá zakladatel František Melichar a řízení továrny přebírá jeho syn nesoucí stejné jméno. Ten pokračoval v dalším rychlém rozvoji. I po smrti zakladatelel se továrna zaměřila na zlepšování svých výrobků, o čemž svědčí řada dalších udělených patentů.

V roce 1909 v továrně pracovalo přes 400 zaměstnanců, kteří ročně vyrobili okolo 6000 strojů.

Akciová společnost

Po smrti zakladatele Františka Melichara bylo potřeba posílit kapitál a částečně vyplatit dědické podíly. Proto byla rodinná firma v roce 1910 převedena na akciovou společnost. Při založení bylo vydáno 12 500 ks akcií o nomionální hodnotě 200 Kč. Zálkadní kapitál podle stanov tedy činil 2,5 milionu Kč. František Melichar ml. si však zachoval rozhodující podíl ve svých rukách. Živnobanka a Rakouský úvěrní ústav se staly prvními akcionáři, každý s podílem 12,5% akcií. Předsedou správní rady se stal Adolf Englämder, ředitel pražské pobočky Rakouského úvěrního ústavu. Dalšími členy byly Arnošt Ziegler ze stejného ústavu, Jaroslav Preis a Apollo Růžička za Živnobanku, pražský advokát Eduard Schwarz, roudnický podnikatel Rudolf Bächer a pochopitelně František Melichar. Ustavující schůze se konala 25. října 1911.

V roce 1911 byla do závodu vybudována vlečka. Najíždělo se na ní obráceně, než je její současný stav. Trať z Čelakovic tehdy končila v dnešní zastávce a s brandýským nádražím ještě nebyla propojena. Vlečka vedla ze zastávky prostorem, kde jsou tenisové kurty, a dále za vilou do areálu.

V roce 1913 byla firma na vrcholu. Zaměstnávala 680 dělníků, 10 mistrů a 35 úředníků. Zručnost brandýských dělníků a tvůrčí schopnost techniků umožnila, aby továrna přešla na výrobu složitějších strojů, a to žacích strojů a samovazačů.

V roce 1914 se rychle snižovaly počty dělníků kvůli mobilizaci. V srpnu tohoto roku už zbylo v továrně jen 19 dělníků a práce musela být na nějaký čas zastavena.

Po první světové válce se vývoj továrny dostal do určité stagnace.

V roce 1921 koupil syn František Melichar, přesněji tedy akciová spolenčost, světoznámou továrnu na zemědělské stroje Umrath. Za tímto účelem byl navýšen základní kapitál vydáním 40 000 nových akci na celkovou hodnotu 11,5 milionu Kč. Brandýský závod byl pak přejmenován na firmu:

Spojené továrny hospodářských strojů Fr. Melichar-Umrath a spol. - akc. spol.

Tato akvizice se ale neukázala jako úplně šťastná a firmu hodně zatížila. Ve výrobním programu se na čas objevili např. i lokomobily, které firma Umrath vyráběla.

Zlepšení situace nastává v letech 1925-29, kdy továrna přizpůsobuje výrobu secích strojů požadavkům zahraničních odběratelů, a dostává se tak na všechny evropské trhy a do Jižní Ameriky. V té době měla továrna další výrobní pobočky v Evropě. Jak se podařilo z výročních zpráv dohledat, existovaly pobočky v následujících městech: Lvov (tehdy Polsko), Budapešť (Maďarsko), Novi Sad (Srbsko), Chauny (Francie) a Milán (Itálie).

V té době (v letech 1925-26) došlo k dalšímu významnému rozšíření areálu továrny.

V letech 1930—34, v době krize a nezaměstnanosti nastává prudký pokles výroby.

V letech 1935—38 továrna začíná s výrobu ocelových vlečných vozů a dostává zakázky pro československou armádu. Mezi nimi byly nejspíše i polní kuchyně, o nichž se posléze píše, že jich část zabavili němečtí vojáci po okupaci.

31.3.1939 zasáhl továrnu velký požár, který zcela zničil budovu lakovny a sklady hotových výrobků, čímž vnikla škoda v odhadované výši 10 - 12 milionů Kč. U požáru zasahovalo 16 hasičských sborů z okolních obcí. Díky poloze na vrchu kopce se ukázal problém s nedostatkem vody. Proto z Prahy přijela jednotka, která přivezla dostatečné množtví hadic. Údajně se hašení zúčastnilo až 1000 osob, mezi nimi byla většina tehdejších dělníků.
Foto zdroj: Sbor dobrovolných hasičů Brandýs

Válečné období

O výrobním programu během 2. světové války se mi zatím podařilo dohledat omezené informace z diplomové práce Bc. Jakuba Potměšila ^[4]

I během války probíhala výroba zemědělských strojů, avšak v menší míře a to hlavně kvůli omezenému množství materiálu pro civilní výrobu. Z výročních zpráv vyplývá, že to přesto byla nadpoloviční část výroby. Další část byly dodávky pro různé protektorátní či říšské podniky.

Od roku 1943 si část objektů továrny o celkové ploše cca 4000 m² pronajaly Českomoravské strojírny Praha-Libeň, resp. Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG, což byl tehdejší název pro ČKD. Šlo o provozy vozovky, secího oddělení a k nim přináležejícího dvora s obytným domkem. V těchto objektech s omezeným vstupem probíhala i vojenská výroba.

Z válečného arzenálu vyráběného v továrně šlo o převážně o subdodávky pro další firmy. Jednalo se třeba o nábojnice, schránky na munici, ale i hlavně. Nejvýznamnějšími vojenskými výrobky, na kterých se v továrně pracovalo, byly vany podvozku stíhače tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer a ponorkové věže, jichž se v závodě vyrobilo 50 kusů v letech 1944 a 1945.

Po válce

Po válce byla továrna znárodněna dne 27. října 1945. Hned následujícího roku došlo k přejmenování na Agrostroj. Ještě několik let pak vyráběla zemědělské stroje pod značkou Agrostroj Melichar.

V roce 1952 se z ní stává BSS-Brandýské strojírny a slévárny a končí výroba zemědělských strojů.
.