PODKLADY

POČÁTKY A ROZVOJ ZEMĚDĚLSKÉHO STROJÍRENSTVÍ V BRANDÝSE NAD LABEM DO ROKU 1914

(Největší česká specializovaná továrna na výrobu secích strojů František Melichar)

Luboš Švec, Ústav dějin východní Evropy ČSAV, Thunovská 22, 110 00 Praha 1

Studie a zprávy Okresního muzea Praha-východ, str. 11-20

ISSN 0862-3589
OBSAH
  1. Gründerská léta
  2. Akcionování podniku a jeho další vývoj
  3. Sociální poměry v závodě

I. Gründerská léta

Rychlé prosazení kapitalistických vztahů v zemědělství českých zemí vytvořilo od poloviny 19. století podmínky pro častější a všeobecnější uplatňování zemědělské techniky ve výrobě. Potřeba efektivněji a levněji vyrábět a obstát v zesíleném tlaku domácí a zahraniční konkurence si postupně vynucovala nahrazování ruční práce strojovou, mechanizaci pracovních úkonů, byť zdrojem energie zůstávala v naprosté většině stále lidská a zvířecí tažná síla. Masové rozšíření zemědělských strojů bylo úzce spjato s rozvojem průmyslové výroby a zvláště hospodářského strojírenství. Zatímco ještě během sedmdesátých let 19. století byla naprostá většina zemědělských strojů používaných u nás dovezena ze zahraničí, především Anglie a Německa, od konce padesátých a zvláště ve vlně let sedmdesátých a osmdesátých vznikla řada dílen a strojírenských závodů na zemědělské stroje a nářadí, jejichž výrobky se ke konci století dokázaly prosadit na domácím i evropském trhu a staly se významnou položkou exportu Českých zemí. Vyšší ceny za hraničních strojů, nesnadnost jejich oprav spojená s problematickým obstaráváním náhradních dílů, nenasycenost trhu a přechod k intenzivnějšímu systému celní ochrany rakouského průmyslu v osmdesátých letech poskytovaly podněty ke zřizování opravárenských dílen a k zakládání nových závodů.

V neposlední řadě to byla možnost zlepšování konstrukčně ještě nedokonalých strojů, která vytvářela šance pro vzestup technicky progresívních výrobců. Naopak konkurence domácích podniků stlačovala ceny zemědělských strojů a umožňovala jejich proniknutí a rozšíření do středních zemědělských hospodářství. [1] Přibližně v rozmezí čtyřiceti let vznikly nejznámější továrny zemědělských strojů -A. Dobrý v Dolním Cetně (u Mladé Boleslaví) (1854), Borrosch a Eichmann (1861), Weise a Čarow (1862), V. Umrath (1872) v Praze, E. Kokora (1876) v Přerově, A. Reissenzahn (1884) v Praze, K. a R. Ježek (zač. výroby zemědělských strojů 1872) v Blansku, bratři Jouzové (1874) v Pečkách, F. Wichterle (1878) v Prostějově, F. Knotek (1880) v Jičíně, F. Melichar (1881) v Brandýse nad Labem, R. Bácher, J. Pracner (1882) v Roudnici nad Labem, F. Červinka (1885) v Praze, F. a J. Kovařík (1894) v Prostějově. Výrobny a opravny zemědělských strojů byly vcelku rovnoměrně rozloženy na našem území, jak to ostatně potřeba vyžadovala. K největším výrobním střediskům patřily Praha, Brandýsko, Roudnice, Přerov a Prostějov, Blansko a okolí, vesměs místa s úrodným a rozvinutým zemědělským zázemím, zajišťujícím odbyt výrobků.

V roce 1902 se průmysl zemědělských strojů v českých zemích podílel na celkové výrobě Předlitavska v tomto odvětví 64 %. Začátkem století bylo možno pozorovat značnou koncentraci do větších závodů - 6 % závodů nad 20 pracovníků zaměstnávalo 73% osob z celkového počtu v oboru.[2]

Na českém území byla soustředěna většina rakousko-uherské výroby hospodářských strojů a nářadí. Hospodářské strojírenství bylo odvětvím, v němž se výraznou měrou uplatňoval český kapitál. Podle J. Vojáčka podíl českých vynálezců v odvětví představoval 30%, v užším oboru secích a rozmetacích strojů, které náležely k nejrozšířenějším strojům v zemědělské výrobě a co do počtu patentů byly stroji nejvíce zdokonalovanými, dokonce 46% z celkového počtu patentů udělených v Rakousku po roce 1852. Zatímco v sedmdesátých letech bylo českým vynálezcům uděleno 11 patentů, v osmdesátých letech 28, v období 1891-1898, kdy příliv vynálezců a zlepšovacích návrhů vrcholí, 76.[3]

Za jeden z nejvýraznějších českých přínosů byl po ruchadlu Veverků považován vynález regulovatelného Ižičkového výsevního ústrojí Františka Melichara (1842-1907)[4] , jenž založil v Brandýse nad Labem podnik, který na začátku 20. století vzrostl na jeden z největších závodů na výrobu secích strojů ve střední Evropě.

František Melichar

František Melichar se narodil 9. listopadu 1842 v Pavlovicích na Vlašimsku v rodině se starou kovářskou tradicí. Když se v duchu rodinné tradice vyučil, byl povolán k vojenské službě u dělostřelců. Po italském tažení roku 1866 vykonával kovářské práce ve vídeňském Arsenalu. Získané poznatky a dovednosti využil při opravách jednoduchých zemědělských strojů, když po propuštění z vojenské služby začal pracovat v kovárně svého otce v Kamberku u Mladé Vožice. Roku 1871 obeslal hospodářskou výstavu v Táboře svou doslova "na koleně" zkonstruovanou mlátičkou, jež mu přinesla státní cenu a první uznání. Po krátkém období konjunktury jeho dílna pocítila tíživý dopad krize, která od roku 1873 zachvátila rakousko-uherskou ekonomiku. Zadlužený Melichar ohlásil úpadek, zlikvidoval závod a roku 1877 se přestěhoval na Tejnku (dnes část Břevnova) za Prahou, kde doufal v možnost lepšího výdělku. Začátky nebyly snadné. Opravoval žentoury pro břevnovský klášter, vyráběl mlátičky a řezačky, s nimiž zajížděl do pražského okolí, mj. i do Brandýsa nad Labem, kde prodal svůj prvý vyrobený secí stroj zámožnému zápskému rolníkovi (a pozdějšímu okresnímu starostovi) Josefu Šestákovi za 280 zl. Po nezdařeném pokusu v první polovině roku 1878 usadit se v Holešovicích se na Šestákův popud v červnu téhož roku přestěhoval s manželkou a čtyřmi dětmi do Brandýsa a pronajal si byt u mostu do Staré Boleslavi v domě č. 126, v jehož průjezdě si zřídil malou dílnu. Vedle běžných oprav zhotovoval ruční mlátičky a řezačky a také secí stroje se šnekovým výsevním ústrojím.[5]

Aby prohloubil své znalosti v konstrukci secích strojů, na něž se rozhodl specializovat, odjel přibližně v druhé polovině roku 1879 za finanční podpory brandýského továrníka Ferdinanda Janovice, majitele továrny na oleje a fermež, pracovat do Německa. Při této cestě na zkušenou bezprostředně poznal výrobu velkých závodů na hospodářské stroje v Halle a Lipsku (mj. pracoval jako dělník v proslulé Sackově továrně v Plejvici u Lipska). Zkušenosti, které v německých továrnách nabyl, se mu v Brandýse bohatě zúročily.

Od léta 1881 urychleně vyprodával dosavadní zásobu strojů za výrobní ceny — 15 ručních mlátiček za 60 zl. a řezačky v ceně 40 zl., aby mohl přestěhovat dílnu do najatého domku č. 243 ve výhodněji položené Pražské ulici (od roku 1883 vedla v blízkosti železniční trať) a zahájit zde výrobu vlastních zdokonalených secích strojů. O dva roky později zakoupil sousední dům č. 241.[6]

Řádkové secí stroje se v poslední třetině 19. století stávaly běžným inventářem středních rolnických hospodářství. Vývoj secích strojů byl ovlivňován rozvojem pěstování cukrovky, ale jejich nevyhnutelnost a potřebnost byla všeobecně uznávána pro pěstování dalších technických plodin a obilí. Od sedm desátých let 19. století se používala většina základních systémů secího ústrojí.[7] Secí stroje se stavěly často kombinované — spojené s rozmetadly hnojiv. Začátkem osmdesátých let, kdy František Melichar zahájil výrobu, se v Čechách používaly především secí stroje založené na principu výsevního ústrojí s nabíracími kolečky, lžičkového a šnekového. Šnekové secí ústrojí na spodní výsev, s jehož výrobou Melichar začínal, bylo opatřeno šroubovitě točenou spirálou na hřídeli, otáčenou převodem od kol. Tento vřetenovitý "šnek" pravidelně míchal semenem ve výsevní skříni a otvíral otvory ve dnu, kterými zrno vypadávalo. Nejužívanější však byly u nás Garettovy secí lžičkové stroje a Sackovy stroje s nabíracími (čerpacími) kolečky. U Sackových strojů se otáčením kolečka, opatřeného vyhloubenými důlky, nabíralo zrno, které padalo vlastní vahou do násypného otvoru. Sackovy stroje byly lehčí, nevyžadovaly při obsluze tolik opatrnosti jako Garettovy, měly mít i větší výkon. Byly cenově dostupnější a tedy vhodnější pro menší rolnická hospodářství. Garettovy secí stroje byly těžší a dražší, zato však trvanlivější (doba životnosti okolo 15 let). Semeno se nabíralo mnohem stejnoměrněji, i když na svazích zůstával rozsev nerovnoměrný. Garettovo lžičkové výsevní ústrojí se skládalo z plechových kotoučů, upevněných na otočné ose a opatřených na obou stranách malými lžičkami, které nabíraly z výsevné skříně zrno, vynášely ho vzhůru a po přetočení kolem osy ho sypaly do výsevných trubic se semenovody.[8]

Melichar vyráběl po Sackově vzoru secí stroje s důlkovým kotoučem, později přešel na výrobu strojů s jednoduchým Ižičkovým výsevním ústrojím. Výroba secích strojů nebyla natolik materiálově ani technicky náročná, aby se nedala realizovat i ve strojírenské dílně. Secí stroje byly cenově i svými požadavky na prostou zvířecí tažnou sílu dostupné většímu počtu zemědělských výrobců než pouze omezenému okruhu velkostatků. Pro technicky nadaného strojníka, seznámeného s potřebami zemědělské praxe, skýtaly možnosti konstrukčního zdokonalování. To byl případ nejen Melicharův, ale např. i jeho konkurenta Jana Pracnera a řady dalších.

Melichar nebyl prvním, kdo se v Brandýse věnoval konstrukci secích strojů. Již v roce 1880 máme doloženo udělení patentu jeho předchůdci J. Kostomlatskému na kombinovaný secí a rozmetací stroj.[9] Františku Melicharovi byl první doložený patent udělen 17. 7. 1883. Týkal se zdokonalení Sackova secího stroje, u něhož zjednodušil vyprazdňování. Stroj se osvědčil, což se projevilo v oceněních na výstavách i dobrém odbytu výrobků. V následujícím významném patentu, uděleném 31. 3. 1888, Melichar vyřešil novou konstrukci lžičkového výsevního ústrojí s pevně zabudovanými a dostatečně hlubokými lžičkami na nabírání zrn. Lžičník byl složen ze dvou kotoučů, mezi nimiž byly nepohyblivé lžičky, tvarované tak, aby i na svazích stroj sel rovnoměrněji než dosavadní Garettovy stroje. Oproti Garettovu Ižičníku bylo dokonaleji vyřešeno nabírání zrna a výsev, i když na příkřejších svazích zůstávalo setí stále problematické. Za velký klad byla považována konstrukce pevné nepohyblivé skříně (truhly) na obilí, takže její řízení a regulování odpadlo a usnadnila se obsluha stroje. Během jedné až dvou minut se dal stroj upravit na libovolný počet řádků k setí řepy nebo řepky, aniž by bylo třeba odstraňovat zbývající radličky a naopak v krátké době připravit zpět k setí obilí. V patentu z 1. 5. 1888 Melichar zlepšil vedení stroje pomocí nové konstrukce stáčecího vodítka. Stroj, který mohl být při práci voděn a řízen zepředu i zezadu, byl tažen za střed přední nápravy, aby bylo dosaženo pravidelného chodu stroje. O dva roky později Melichar získal patent na univerzální řádkovací rozmetadlo umělých hnojiv kombinované s kopečkovacím přístrojem na setí řepy.[10]

Úspěšné konstrukční činnosti odpovídal i pozvolný vzrůst podniku a rozšiřování výroby. Zatímco roku 1881 vyhotovil Melichar s pomocí dvou učňů ve své strojnické dílně pouhé 3 stroje, v roce 1882 15, v roce 1883 s 5 dělníky a 3 učni 27 strojů pravděpodobně pro zakázku vídeňského obchodníka Friedländera, roku 1884 57, 1885 110 a následujícího roku

120 strojů. Aby mohl přejít na výrobu secích strojů ve větším měřítku, požádal 24. 4. 1883 o povolení tovární výroby. Za podnik "po továrnicku vedený“ byl považován takový živnostenský závod, v němž se výroba uskutečňovala v uzavřených dílnách a který zaměstnával více než 20 dělníků a pravidelně používal strojů jako pomocných prostředků a prostředků dělby práce. Žádost kladně vyřídilo rakouské ministerstvo obchodu 17. 6. 1883. [11]

Důležitým krokem ke zvýšení produkce bylo zahájení výroby lžičkového secího stroje s pevnou výsevní skříní, patentovaného roku 1888 a dále zlepšovaného, jehož se do zahájení jubilejní výstavy v Praze roku 1891 postavilo na 2000 kusů: roku 1887 — 200, 1888 — 325, 1889 — 490, 1890 — 760. V samotném roce konání jubilejní výstavy, na níž Melicharem vystavené secí lžičkový stroj a kombinovaný secí stroj na řepu a umělé hnojivo byly označeny za "nejznamenitější český vynález v oboru secích strojů", 120 zaměstnanců brandýské továrny vyrobilo 850 strojů.[12] Stroje se dobře uplatňovaly jak na domácím trhu v českých zemích, tak v Uhrách, Haliči; koncem osmdesátých let začaly být exportovány i do Ruska.

Lžičkového výsevné ústrojí

Zásadního významu pro další vývoj podniku byly technické novinky, o jejichž patentování Melichar požádal 29. 7. 1893 a 12.5. 1894. Patenty mu byly přiznány 26. 3. a 8. 7. 1894. Melichar dosavadní pevně zabudované nabírací lžičky secího stroje nahradil lžičkami, umístěnými na kotoučích, otáčejících se na hřídeli, jejichž vzdálenost se upravovala podle potřeby. Jejich posunováním se za pomoci klíče dala naběrací plocha lžiček snadno regulovat podle požadavků na velikost zrna a jeho žádoucí množství. Na progresivní konstrukci pohyblivého lžičníku byl založen výsevní systém nového secího stroje značky Unikum, jenž továrna vyvážela do celé Evropy. Patent, který vzbudil pozornost odborníků a založil světový věhlas Melicharových secích strojů, si nechal autor přihlásit ve všech významných průmyslových státech. 13. 10. téhož roku Melichar přihlásil patent na nový způsob zavěšení a upevnění radliček, jejichž zvednutím se automaticky zastavovala činnost secího strÿe ቐ¸jetelového přístroje. Lžičkového výsevné ústrojí 18. 12. 1896 mu byl udělen další patent týkající se zlepšení secího stroje, v následujícím roce vylepšil konstrukci výsevní skříně a rejdovací zařízení, roku 1898 doplnil secí stroj další menší úpravou. Na přelomu století se věnoval konstrukci rozmetadla umělého hnojiva s vynášecím řetězovým ústrojím. Rovněž komerčně úspěšné rozmetadlo, navazující na typ francouzského řetězového rozmetadla, bylo vyráběno pod značkou Westfalia. V roce 1907 následoval patent řešící posunování lžičkových kotoučů na podélně rozpůleném hřídeli, v roce 1908 úprava otáčení secího hřídele buď na svrchní nebo spodní výsev, seřízení lžičníku pro stejnoměrné setí na svahovitém terénu a úprava nabíracího prostoru lžic, která umožňovala regulaci velikosti naběrací plochy lžic pákou přímo za chodu stroje.

Celkově ve svých přibližně dvaceti patentech Melichar úspěšně vyřešil novou konstrukci lžičkového výsevního ústrojí, vedení stroje, zjednodušil zapřažení potahu, zdokonalil výsevní skříň, vedení k výsevním botkám, zvedání botek, usnadnil nastavování lžiček, zavěšování a upevnění radliček, usiloval odstranit nestejnoměrnost výsevu na svazích. Zkonstruoval univerzální řádkovací rozmetadlo umělých hnojiv kombinované s přístrojem na setí jetele, secí stroj kombinovaný s rozmetadlem umělých hnojiv, řeposecí stroj s přítlačnými válečky sloučený s přístrojem na rozmetání umělých hnojiv.[13]

Od devadesátých let stoupala křivka výroby rychle nahoru. V roce 1901 továrna vyráběla 2100 strojů ročně, v druhé polovině prvního desetiletí našeho století se roční výroba pohybovala okolo 6000 strojů. Celkem bylo do smrti zakladatele podniku v červnu 1907 z Brandýsa vyexpedováno 30 493 strojů.[14] Vyrobené stroje směřovaly na domácí i zahraniční trh. Připomeňme si, že podle průzkumu vybavenosti zemědělských podniků, provedeném v roce 1902 pracovalo v českých zemích 63 986 secích strojů a 1979 rozmetadel umělých hnojiv (v Předlitavsku to bylo celkem 75 331 secích strojů a 2438 rozmetadel).[15] Značná část brandýských výrobků byla exportována především do Uher, Ruska, Rumunska a dále na Balkán, do Francie, Švédska, Holandska, ale i ostatních evropských států. Melicharovy secí stroje se objevovaly i v Africe. Veškerý export do zahraničí zajišťovala vývozní firma Melicharova zetě Jana Červinky v Praze, která od roku 1891 působila jako pobočný závod brandýské strojírny (především jako skladiště strojů).[16] Ke konci prvého desetiletí našeho století pracovaly další pobočné závody v Budapešti, Bukurešti, hlavní zastupitelstva ve Lvově pro Halič, v Berlíně, Norimberku, Kolíně nad Rýnem pro Německo, Paříži pro Francii a její kolonie, Eslófu pro Švédsko, Kyjevě, Oděse, Moskvě, Charkově, Omsku pro Rusko, Drinopoli pro Turecko, Varně pro Bulharsko, Milánu pro Itálii, Chelmsdorfu pro Británii a Madridu pro Španělsko.[17]

Secí stroj kombonovaný s řádkovým hnojením Imperátor při práci

Dosavadní strojírenská dílna nepostačovala nárokům výroby, a proto v květnu 1887 Melichar zakoupil sousedních 16 stavebních parcel, na nichž postupně vyrůstaly tovární objekty. V roce 1893 byly dokončeny budovy prvního nádvoří (lakýrna, lisovna, truhlárna a výpravna strojů), k nimž posléze přibyly další stavby na dvou továrních nádvořích. Výstavba továrny byla zakončena postavením slévárny a strojovny v roce 1907 a temperovacích pecí o rok později. Parní pohon byl zaveden roku 1893. Jeho zavedením odpadla práce pomocných dělníků, kteří doposud točením kliky poháněli obráběcí stroje. Hnací energie se z dvou lokomobil o výkonu 200 HP převáděla stropními transmisemi, od nichž vedly převodové řemeny k jednotlivým strojům. Od roku 1894 byla z menší vodní elektrárny v bývalém Müllerově mlýně dodávána elektrická energie, jež se užívala především k osvětlování dílen.

Na přelomu století vyrostla vedle "Melicharky" v okolí Brandýsa řada továren a dílen na zemědělské stroje, jimž úrodná Polabská nížina s intenzívní zemědělskou výrobou a tržním charakterem produkce zabezpečovala stálý odbyt. Roku 1898 vznikla v Lysé nad Labem Vackova továrna na výrobu pluhů, bran, pleček a kultivátorů, o rok později založili společníci J. Khebi, J. a V. Korejsovi, J. Mikeš a V. Stibinger výrobnu rozmetadel průmyslových hnojiv ve Staré Boleslavi; od roku 1903 pracovala v Čelákovicích továrna na pluhy, kultivátory, plečky, ledkovače, brány a další jednoduché nářadí Červinka a Čihák. Ve Vinoři vyráběl rozmetadla V. Deyl. Žádný z těchto závodů či spíše dílen nedosahoval významu Melicharova podniku, který užíval označení největší české specializované továrny na secí stroje a rozmetadla. Závod s více než 300 zaměstnanci vskutku náležel k největším továrnám na výrobu zemědělských strojů v monarchii, v rámci strojírenského odvětví bychom ho zařadili spíše do kategorie podniků střední velikosti.

Při výstavbě podniku se Melichar, poučen nezdarem v Mladé Vožici, snažil nepřepínat svůj ekonomický potenciál náročnými půjčkami a pokud možno vystačit s vlastními, byť zpočátku velice skromnými kapitálovými zdroji a "sousedskými" půjčkami. První kroky mu umožnila bezúročná půjčka 2000 zl. od brandýského továrníka Ferdinanda Janovice. Rozsah podnikání brzy přesáhl míru možnosti financování ze zdrojů jednotlivců. Uvěrově se proto napojil na Okresní záložnu hospodářskou, která vznikla sloučením kontribučenských záložen v Brandýse roku 1882. Koncem roku 1888 ji Melichar požádal o poskytnutí osobního úvěru. Záložna mu ho poskytla po projednání na schůzi ředitelství začátkem nového roku.[18] Melichar rok od roku zvyšoval výši čerpané částky. V únoru 1885 mu proto záložna nabídla možnost čerpat osobní úvěr s 5% úrokem do výše 100 000 zl.[19] Půjčka značné výše, která byla výrazem důvěry v solidnost Melicharova závodu, nám zároveň dokumentuje značnou kapitálovou sílu brandýské záložny. Dle výpisu z účtů Melichar dluhoval záložně ke dni 23. 6. 1895 72 000 zl. na osobní a 15 000 zl. na reální (krytý) úvěr. Reální úvěr si nechal zvýšit v únoru následujícího roku na 65 000 zl., přičemž osobní úvěr čerpal pouze do výše 53 500 zl. Reální úvěr byl kryt veškerými továrními realitami firmy. [20] Když požadavky na výši úvěru přerostly finanční možnosti brandýské záložny, poskytla Melicharovi rámcový úvěr do výše 850 000 K pražská pobočka Rakouského úvěrního ústavu pro obchod a průmysl, která již dříve projevovala zájem o akcionování podniku.[21]

Výrazem oficiálního uznání Melicharova přínosu k rozvoji zemědělského strojírenství byla návštěva ministra obchodu dra Josefa Fořta v květnu 1907, který ho navrhl k vyznamenání. Zpráva o tom, že Melichar byl jmenován rytířem řádu Františka Josefa, došla do Brandýsa 28. 6. 1907 — přesně v den Melicharovy smrti.[22]

František Melichar byl bezesporu osobností, která hluboce přesahovala svým významem hranice regionu. Jeho "gründerská" cesta od vesnického kováře k světově známému vynálezci a podnikateli byla dobovým symbolem úspěšného rozmachu české buržoazie na konci 19. století, připomínkou kořenů, z nichž vzešel nejeden její příslušník. Sloužila až za čítankový příklad možnosti společenského vzestupu "muže z lidu" v době, kdy konkurenční "podmínky hry" nebyly ještě v některých odvětvích pevně ustáleny, což platí i o výrobě hospodářských strojů.

Melichar nebyl v Brandýse znám jen jako výrobce zemědělských strojů. V únoru 1891 získal domovské právo a stal se brandýským občanem; od června 1892 zasedal v městské radě. Během působení v městské samosprávě usiloval o modernizaci komunální infrastruktury města. Navrhl a pracoval v komisi na zřízení vodovodu, vedeného z (tzv. Bažantnice na náměstí, do okolních domů a své továrny, a vybudování kanalizační sítě. Stavební výlohy měly být podle dohody kryty z městského vodárenského fondu, jednak Melicharovým příspěvkem. V lednu 1895 navrhl představitelům správy města instalovat elektrické osvětlení městského centra za přispění své firmy.[23]

Když byl koncem roku 1895 zvolen starostou, podařilo se mu z plánů na modernizaci města realizovat pouze zavedení kanalizace a částečné vydláždění městských ulic. V roce 1896 byla pod jeho předsednictvím založena městská spořitelna, roku 1898 byl Brandýs zapojen do telefonní sítě. Při uskutečňování dalších plánů narazil na odpor konzervativních členů městského zastupitelstva. Osobně vyhrocené invektivy ho přiměly k tomu, že v říjnu 1897 požádal, aby byl zproštěn úřadu starosty. Rezignace však nebyla přijata a obecní zastupitelstvo i městská rada mu vyjádřila plnou podporu. Melichar si na naléhání funkci podržel do 18. 12. 1898, kdy se definitivně vzdal purkmistrovského úřadu ze zdravotních důvodů.[24]

Podklady k I. kapitole

následujici >>