PODKLADY

POČÁTKY A ROZVOJ ZEMĚDĚLSKÉHO STROJÍRENSTVÍ V BRANDÝSE NAD LABEM DO ROKU 1914

(Největší česká specializovaná továrna na výrobu secích strojů František Melichar)

Luboš Švec, Ústav dějin východní Evropy ČSAV, Thunovská 22, 110 00 Praha 1

Studie a zprávy Okresního muzea Praha-východ, str. 11-20

ISSN 0862-3589
OBSAH
  1. Gründerská léta
  2. Akcionování podniku a jeho další vývoj
  3. Sociální poměry v závodě

II. Akcionování podniku a jeho další vývoj

František Melichar zanechal dědicům majetek v celkové hodnotě 1 997 817,41 K, z toho pohledávky věřitelů představovaly sumu 810 905,84 K. Čistá pozůstalost tedy činila 1 186 911,57 K. [1] Závod převzal jako univerzální dědic nejstarší syn František (1884-1964) ve věku 24 let. Nový majitel usiloval jednak o zvýšení tempa produkce a rozšíření sortimentu, jednak o osamostatnění prodeje do zahraničí. Dohodl s dosavadním generálním zástupcem Janem Červinkou likvidaci jeho zastoupení pro zahraničí za finanční vyrovnání a podnik nadále prováděl export a prodej strojů prostřednictvím svých zástupců. Odbyt secích strojů probíhal v tuzemsku ve znamení trvalé konjunktury bez vážnějších krizových výkyvů. Jeho výši napomáhala zemědělská konjunktura a s ní související vyšší ceny zemědělských výrobků. Problematičtějším se stával vývoz do tradičních exportních oblastí — Ruska v důsledku zvýšených celních tarifů od roku 1903, které postihly i hospodářské stroje, a na Balkán, především do Srbska, s nímž byla rakouská monarchie od března 1906 v celní válce. Největší odbytiště secích strojů představovalo mezi balkánskými státy Rumunsko. Aby v Rumunsku upevnil své vývozní pozice, založit Melichar společně s roudnickým výrobcem pluhů a dalšího zemědělského náčiní Rudolfem Bácherem v Bukurešti komanditní společnost na prodej zemědělských strojů s kapitálem 500 000 K.[2]

Rozsah výroby se koncem prvního desetiletí našeho století zvýšil na 6000 strojů ročně. Do 20. 4. 1909 továrna vyrobila celkem 39 129 strojů.[3] Pracovalo zde 500 dělníků, jimž bylo v roce 1908 vyplaceno na mzdách 389 123 K. Obrat podniku činil tohoto roku 1 794 642,15 K.[4]

Není bez zajímavosti, že v roce 1908 zde byly zahájeny práce na ulití bronzového pomníku Františka Palackého. Pražská radnice zadala ulití pomníku vídeňské české umělecké firmě Bohdana Srpka s podmínkou, že projekt musí být proveden v Čechách. Proto Srpek, který byl zetěm Františka Melichara st., přestěhoval svůj podnik i s některými dělníky do Brandýsa nad Labem, kde zakoupil pozemek vedle "Melicharky" a postavil továrnu. Než byla stavba továrního objektu hotova, pracovalo se od 1. 2. 1908 do 1. 2. 1909 na pomníku v továrně jeho švagra.[5]

Rozsáhlé plány mladého Melichara vyžadovaly posílení finanční základny, značné kapitálové náklady, které mohly poskytnout jen velké bankovní ústavy. Proto zahájil ve druhé polovině roku 1910 jednání s C.k. priv. rakouským úvěrním ústavem pro obchod a průmysl a Živnostenskou bankou (oba ústavy se dohodly na společném postupu) o přetvoření podniku na akciovou společnost.[6] Vzájemné dohody bylo docíleno v květnu 1911. Podle úmluvy obě banky společně přistoupily k přeměně firmy František Melichar v akciovou společnost s kapitálem 2 500 000 K. Koncesionáři se staly Živnobanka, Rakouský úvěrní ústav a František Melichar. Oba peněžní ústavy převzaly 25% akcií hotově (každý po 12,5%) a vyhradily si předkupní právo na převzetí dalších 20% akcií v kursu 131% po dobu tříletého trvání syndikátu. V případě nevypovězení se syndikát prodlužoval automaticky o další tři roky. Brandýský závod se vším faktickým právním příslušenstvím včetně expozitur převzala nová společnost ode dne 1. 11. 1910 za cenu 1 359 000 K. K tomuto dni bylo provedeno veškeré zúčtování, přičemž dosavadní majitel byl odškodněn za přepuštění zisku od tohoto dne. František Melichar se stal úřadujícím správním radou společnosti s ročním platem 20 000 K a cestovným 5000 K, kromě toho měl zaručenu desetiprocentní tantiemu z čistého zisku po dotování akcií pěti procenty. Banky se zavázaly poskytnout firmě úvěr do 1500000 K, z toho polovinu Živnobanka a polovinu Kreditka, a začlenily do stanov usnesení, že k zápůjčce u jiného finančního podniku je třeba souhlasu 3/4 správní rady. Úvěrní spojení bylo sjednáno na dobu pěti let. Banky si dále vyhradily pro případ, že úvěr převýší zmíněnou sumu, právo změnit obnos, o nějž bude uvedený úvěr překročen, o akciový kapitál. Z nových akcií měly banky dostat 45% rovným dílem za vydací kurs, který určí správní rada. Nový název společnosti zněl "František Melichar, továrna na secí stroje". Správní rada se skládala ze sedmi členů, z nichž čtyři vysílaly banky. Živnostenskou banku zastupovaly nakladatelském výboru dr. Jaroslav Preiss.[7]

Definitivní ujednání o zakcionování Melicharovy firmy schválilo vedení Živnobanky v červenci, 25. 10. 1911 se sešla ustavující valná hromada. Ve správní radě zasedli František Melichar, pražský advokát Eduard Schwarz, roudnický továrník Rudolf Bácher, za Živnobanku přední exponenti českého finančního světa Jaroslav Preiss a Apollo Růžička. Rakouský úvěrní ústav zastupovali Arnošt Ziegler a ředitel jeho pražské pobočky Adolf Englánder, který se stal předsedou správní rady. Majoritu akcií si podržel dosavadní majitel závodu.

Akcionování Melicharova závodu tvořilo součást širšího úsilí Živnostenské banky, která se na přelomu prvního a druhého desetiletí našeho století stala podporovatelkou rozvoje českých spíše středních a menších strojíren a vybudovala si silnou pozici zvláště v odvětví výroby zemědělských strojů. Prosperující

výroba zemědělských strojů k sobě poutala pozornost finančního kapitálu, na druhé straně modernizace a rozšiřování výrobní kapacity továren si vyžadovaly rozsáhlých investic a posílení jejich kapitálových základen. Celkově se vývojový proces srůstání průmyslového a finančního kapitálu koncentrace výroby a monopolizace v Rakousku v letech před 1. světovou válkou značně urychlil.[8]

V prvním správním roce 1910/1911 obrat firmy stoupl na 2 438 024,20 K. Ke zvýšení odbytu přispěly příznivé obilní žně v monarchii a zároveň se podařilo zvýšit vývoz do zahraničních odbytišť. Továrna byla plně zaměstnána. Proto mohla společnost po první řádné valné hromadě akcionářů konané 11.4. 1912 v místnostech pražské pobočky Rakouského úvěrního ústavu vyplácet akcionářům šestiprocentní dividendu (na kupon 12 K). Čistý zisk činil k datu uzávěrky období (31. 10. 1911) 186 392,96 K[9] Na valné hromadě bylo zastoupeno 14 akcionářů, kteří reprezentovali 11 850 akcií s 236 hlasy. Produkce stoupala i v následujícím roce. Obrat dosáhl částky 2 886 306,86 K, téměř o 0,5 mil. K více než v minulém roce, ačkoliv výnos produkce byl zčásti paralyzován zvýšením cen železných surovin a polotovarů a vysokou úvěrovou sazbou. Značně (příbližně o čtvrtinu) narostly zásoby hotových výrobků a materiálu. Vývoz do Rumunska poklesl o 75%, také v Rusku si firma pro patentový spor s konkurenční kyjevskou firmou Vielwert a Dědina ukládala zdrženlivost. Zvýšil se odbyt kombinovaných secích strojů s řádkovým hnojením Imperátor, které se uplatňovaly především v uherských rovinách. Investice vložené do rozšíření továrního objektu a vzrůst dluhu u Rakouského úvěrního ústavu na 1787 641,85 K si vynutily zvýšení akciového kapitálu z dosavadních 2 500 000 K (rozděleného na 12 500 akcií po 200 K) na 3 500 000 K vydáním 5 000 nových akcií.[10] Z nového akciového kapitálu v hodnotě 1 000 000 K získaly Živnostenská banka a Rakouský úvěrní ústav po 10%, zbývajících 80% F. Melichar, který polovinu akcií zakoupil hotově a na druhou polovinu mu banky poskytly lombardní úvěr proti zástavě všech jeho nových akcií.[11] Melichar, který nyní vlastnil akcie v nominální hodnotě 2 426 800 K, ještě své postavení upevnil a ve správní radě disponoval rozhodnou nadpoloviční většinou z celkového počtu 300 hlasů.[12]

Naděje vkládané do návratu investic z předchozího roku se v dalším období nesplnily. Vypuknutí válečného konfliktu na Balkáně způsobilo prudký pokles odbytu a zamrznutí značné části pohledávek. Klesal i odbyt v jiných zemích Evropy.[13] Ve skladech brandýské továrny se stejně jako v dalších závodech na výrobu zemědělských strojů hromadily výrobky, továrny vysazovaly dělnictvo z práce a omezovaly výrobu.[14] 14) Špatná situace vládla na peněžním trhu, kde se úvěr poskytovaný bankami udržoval na značné výši. I když jarní kampaň roku 1914 vyhlížela příznivěji než předchozí hubený rok, brandýská továrna se mohla vykázat čistým ziskem pouhých 20 737 K. Proto 3. valná hromada akcionářů, konaná 29. 4. 1914, souhlasila s tím, aby se dividenda za správní rok 1912-13 nevyplácela.[15]

Po konstrukční stránce závod navazoval na činnost Františka Melichara dalšími úpravami lžičníku a seřízením jeho nabíracího prostoru (patenty z 15.2.1911 a 1.4. téhož roku). Vedle úprav lžičkového výsevního ústrojí věnovali technici závodu pozornost vývoji rozmetadla průmyslových hnojiv. Nově obrátil závod pozornost ke konstrukci sazeče brambor typu Columbia. 1.2. 1911 bylo patentováno nabírací zařízení s klapkovými nabírači, které bylo dále upravováno.

Nabídka secích strojů firmy Melichar

Mezi nejprodávanější výrobky náležely v prvé řadě osvědčené secí stroje Unikum, vyráběné v řadě modifikací podle požadavků a potřeb rolníků různých oblastí. Firma prodávala, ovšem již v menším množství, řetězová rozmetadla umělých hnojiv Westfalia, jednoduché i kombinované stroje pro setí řepy Ideal se lžičkovým nebo motýlkovým výsevním ústrojím, secí stroje na jetel a ledkovače. Továrna vyráběla i secí stroje s válečkovým výsevním ústrojím. Toto výsevní ústrojí, které se v masovém měřítku objevilo v devadesátých letech 19. století na secích strojích amerického původu, rychle přejala řada našich výrobců. Tvořily ho válečky s hlubokými žlábky (rýhami), upevněné vedle sebe na podélné ose, které vyhrnovaly zrno spodním nebo svrchním výsevem. Jejich výhodou oproti lžičkovým secím strojům byl rovnoměrnější výsev na svahu. Proto se secí stroje s válečkovým výsevním ústrojím uplatňovaly spíše v kopcovitých oblastech. Firma Melichar pro členitější terény vyráběla válečkové secí stroje značky Fortuna , v rovinách byly žádanější secí stroje se lžičkovým výsevním ústrojím.

Nově firma rozšířila pracovní záběr o výrobu žacích strojů. Jejich výroba podle převzatého vzoru německé firmy Fahr byla zahájena v roce 1913 po vybudování nových dílen a instalaci obráběcích strojů.

Investiční prostředky, získané po zakcionování firmy užilo vedení závodu k zakoupení pozemků a stavbě dalších továrních budov. Vedle již zmíněného oddělení žacích strojů přibyly dvoupatrové skladiště, nová lakýrna, byla rozšířena slévárna, která však přesto v době konjunktury nestačila zvýšeným potřebám výroby. Elektrická centrála s turbinovým pohonem v Schubertově velkomlýně nyní dodávala elektrický proud nejen k osvětlení dílen, ale i pohonu strojů. Roku 1911 byla do továrny vybudována železniční vlečka sloužící k přepravě surovin, polotovarů a hotových výrobků.

V roce 1913 dosáhl celkový počet vyrobených secích strojů 65 000. Brandýská továrna zaměstnávala 680 dělníků, 10 mistrů, 35 úředníků, budapešťská pobočka měla okolo 50 zaměstnanců.[16] Během krize, která zachvátila výrobu zemědělských strojů po roce 1912, došlo k omezení výroby a výlukám dělnictva, takže před vyhlášením mobilizace v roce 1914 zde pracovalo 423 dělníků. Po vypuknutí 1. světové války byla naprostá většina zaměstnanců povolána do zbraně. V srpnu 1914 v závodě zbylo pouhých 19 dělníků a práce musela být, stejně jako v dalších továrnách, nepracujících přímo pro válečné účely, na několik měsíců zcela zastavena.[17]

Podklady k II. kapitole

Návštěva pozdějšího rakouského císaře Karla
<< předchozí | následujici >>