PODKLADY

POČÁTKY A ROZVOJ ZEMĚDĚLSKÉHO STROJÍRENSTVÍ V BRANDÝSE NAD LABEM DO ROKU 1914

(Největší česká specializovaná továrna na výrobu secích strojů František Melichar)

Luboš Švec, Ústav dějin východní Evropy ČSAV, Thunovská 22, 110 00 Praha 1

Studie a zprávy Okresního muzea Praha-východ, str. 11-20

ISSN 0862-3589
OBSAH
  1. Gründerská léta
  2. Akcionování podniku a jeho další vývoj
  3. Sociální poměry v závodě

III. Sociální poměry v závodě

Při posuzování sociální situace dělnictva zaměstnaného v Melicharově továrně je třeba mít na zřeteli vedle projevů místních a odvětvových specifik objektivně působící faktory, které určovaly postavení proletariátu v námi sledovaném období. Celkové postavení proletariátu bylo dáno jeho zařazením v tehdejší kapitalistické společnosti v základně hierarchické pyramidy. Za hlavní ukazatele sociální situace dělnictva můžeme považovat:

Právně byl rámec vztahu zaměstnavatel zaměstnanec vymezen novelou živnostenského řádu z 8. 3. 1885. Z ní vycházela všechna opatření, týkající se úpravy vztahů dělníka a zaměstnavatele, až do rozpadu rakouské monarchie. Uzavírání pracovní smlouvy, stejně jako její náplň, pokud neodporovala občanskému právu, bylo soukromou záležitostí dělníka a zaměstnavatele. Novela stanovila věkovou hranici vstupu do zaměstnání u továrních podniků na 14 let, zákaz noční práce pro mladistvé, podmínky výpovědi, vyplácení mzdy, upravila všeobecně pracovní dobu v továrních podnicích na 11 hodin. Pracovní prostředí dělnictva bylo postaveno pod dohled nově zřízené státní instituce živnostenských inspektorů. Ačkoli na začátku 20. století byla pociťována potřeba nahradit tuto již zastaralou a nevyhovující novelu, k její aktualizaci nedošlo.

Výroba zemědělských strojů byla prosperujícím odvětvím, jehož se do doby před 1. světovou válkou šířeji nedotýkaly konjunkturální výkyvy strojírenského průmyslu.[2] Prosperita Melicharova závodu se odrážela mj. i v postupném zvyšování počtu zaměstnaného dělnictva — 1891 — 120, 1900 — 250, 1909 — přes 400, 1911—520, 1912 — okolo 600. K rozsáhlejšímu propouštění došlo až v roce 1913 v souvislosti s odbytovými potížemi vývozu zemědělských strojů na Balkáně, v Haliči a v Rusku, kdy v hospodářských strojírnách byl stav dělnictva snížen o 25 % a pracovní doba omezena na tři až čtyři dny v týdnu.[3] Před mobilizací pracovalo v Melicharově továrně 423 dělníků.

Pracovní doba trvala původně od 6,00 hod. ráno do 18,00 hod. s hodinovou polední přestávkou na oběd. V sobotu po práci se konala výplata, která se někdy protáhla do 22,00 hod. nebo až do nedělního dopoledne.[4] Po stávce dělnictva v roce 1908 byla pracovní doba stanovena od 7,00 hod. do 18,00 hod. s hodinovou polední a dvěma desetiminutovými přestávkami, v sobotu se pracovalo do 16,00 hod. a potom následovala týdenní výplata. V roce 1910 si dělníci vymohli zkrácení týdenní pracovní doby o hodinu, v roce 1912 o další hodinu (takže v sobotu se posléze pracovalo pouze s desetiminutovou přestávkou do 13,00 hod.), přičemž jim za tento den příslušela mzda jako za celodenní práci. Ve dny před vánočními, velikonočními a svatodušními svátky a poslední den v roce se postupovalo jako o sobotách. Jak vidíme, pracovní doba se v letech před 1. světovou válkou zkrátila na 56 hodin týdně, což zhruba odpovídalo dobovému průměru v kovoprůmyslu. Požadavek osmihodinové pracovní doby, za nějž bojovala sociální demokracie, zůstal proklamativní záležitostí a uzákonilo ji až Národní shromáždění na svém prvním zasedání 14. listopadu 1918.

Vedle pevně stanovené pracovní doby dělníci pracovali přesčas, aby byly splněny termíny naléhavých zakázek. Na rozdíl od maloživností, kde neexistovalo zákonné stanovení pracovní doby, musela být práce přesčas v továrnách zřetelně odlišena od pevné pracovní doby. Proto dělník, aby si vydělal, pracoval mnohem déle než činila přípustná pracovní doba. Sám jeden ze známých činitelů dělnického hnutí na Brandýsku František Matějovský, ač sám na schůzích aktivně bojoval za osmihodinovou pracovní dobu, pracoval leckdy v továrně 16 až 18 hodin — na hranici fyzických možností.[5] Práce přesčas byla honorována o 25%, ve svátky a o nedělích o 50% výše než obvyklé úkolové sazby.

Odměňování dělníků se řídilo podle pracovního zařazení, kvalifikace a počtu odpracovaných let. Průměrnou denní mzdu kvalifikovaného továrního dělníka vypočetlo okresní hejtmanství v Brandýse na 3,40 K, nevyučeného továrního dělníka na 2,40 K.[6] Strojírenští dělníci celkově patřili mezi lépe placené skupiny dělnictva a jejich sociální situace a jistota značně převyšovaly úroveň mezd ostatních dělníků. Kvalifikovaný dělník, pracující v Melicharově továrně, představoval již solidní, relativně zabezpečenou existenci ve srovnání s ostatními kategoriemi dělnictva na okrese.

Od platů obyčejných dělníků se zřetelně odlišovaly platy dělnické aristokracie — mistrů a předáků, které představovaly trojnásobek až pětinásobek platu kvalifikovaných dělníků. Předáci, kteří zodpovídali za určitý úsek, rozdělovali členům své party práci a na jejich rozhodnutí závisela výše odměny dělníka. Na subjektivitu při odměňování nalézáme na stránkách dělnického tisku časté nářky: „V továrně Melicharově panují mezi dělnictvem velmi rozdílné poměry. Dělnictvo pracuje v tzv. partách, čímž je umožněno správě závodu třídění a rozdělování práce. To by nebylo podnětem ke stížnosti, jako hlavně způsob vyplácení odměny za práci — prostřednictvím parťáků — kteří odměňují dělníky za práci úkolovou, zvl. mladší, jak chtějí. V mnohých případech trpí mladší dělníci, o nichž se mnohý starší a přední dělník domnívá, že pracují u něho z milosti. Ani starší dělnictvo není mezi sebou svorné. To snad nečiní dělníci v žádné továrně, aby, je-li jim správou závodu povolena svačinová přestávka dopolední a odpolední, tuto vůbec nedodržovali, dokonce se o věci té jako nepotřebné vyslovovali, jako se právě děje u nás“, stěžoval si dopisovatel Českého kovopracovníka.[7] Autorita a pravomoc mistra byla značná a někteří dělníci usilovali zabezpečit si jeho přízeň a záruku lepšího výdělku různými pozornostmi a úplatky. „Když však u nás místo otevřeného a přímého postupu zásobovány jsou kuchyně pánů mistrů a různých osob, anebo tito přímo dary, jako jantarovými špičkami, husami, králíky, zajíci, holoubaty, ovocem, máslem, vejcí atd. a za cenu takovýchto darů má býti dělnictvu z neblahého jeho postavení pomoženo, tu každý rozumný a poctivý dělník pozná, že spořádaných poměrů takovýmto způsobem nikdy nebude docíleno.“ [8]

Platy kvalifikovaných dělníků byly diferencovány podle specializace a podle let odpracovaných po vyučení. Podle souboru údajů z let před 1. světovou válkou, který máme k dispozici, prodělávaly nominální mzdy v souladu s obecní tendencí pozvolný růst. Např. roku 1908 si vymohli starší nástrojáři zvýšení denní mzdy na 4,80 K, mladší nástrojáři na 2,40 K a výše, vyučenci měli upraveny mzdy od 2 K výše, starší dělníci od 3,- nahoru.[9] V roce 1912 byly poprvé v kolektivní smlouvě stanoveny hranice minimální mzdy. Dělník pracující první rok po vyučení si denně vydělal nejméně 2,80 K, druhý rok 3,- K, třetí rok 3,30 K, déle pracující dělník 4,20 K. Ceník úkolových sazeb zaručoval nejméně o 10% vyšší výdělek než při hodinové mzdě. Kovářským pomocníkům byl v letech 1908 až 1912 zvýšen denní plat z 3,- K na 3,60 K, pomocníkům při natahování ráfů na 3,80 K. Samostatný kovář měl minimálně 4,20 K denní mzdy.

Nejhůře placenou kategorií dělnictva byli pomocní dělníci, jejichž výdělek se i přes vzrůst nominální hodnoty pohyboval pod hranicí existenčního minima. V roce 1908 byla jejich denní mzda zvýšena na 2,10 K a výše, v roce 1910 22,30 K na 2,40 K v roce 1912 na 2,60 až 2,70K.[10]

Firma vychovávala i své vlastní učně. Učební doba trvala tři roky; učeň pracoval za stravu a drobnou, spíše symbolickou odměnu. Po práci a někdy i v neděli učňové pomáhali s úklidem a byli pověřováni i dalšími drobnými úkoly. Po pracovní době nebo v neděli dopoledne navštěvovali pokračovací školu. Ač postavení učňů bylo nelehké a rozhodně ne záviděníhodné, jejich zaměstnání v továrně jim oproti živnostenským učňům přinášelo určité výhody. Někteří učni byli živnostníky enormně vykořisťováni, byla jim znemožňována návštěva pokračovací školy, pracovali často pouze za stravu a ubytování.

Nominální vzestup mezd byl od začátku 20. století znehodnocován růstem cen základních životních potřeb, především potravin, jako důsledku agrární ochranářské politiky rakouské vlády. Mzda pomocného dělníka sotva postačila na zaplacení nájmu za jednu místnost, nejnutnější otop, k nákupu nejnutnějších potravin. Vycházíme-li z týdenního rozpočtu pro čtyřčlennou dělnickou rodinu 14-15 K, dojdeme k závěru, že početnější rodina pomocného dělníka, odkázaná pouze na jeho plat, musela i při redukci masa a kvalitních potravin, bydlení v levných, nevyhovujících bytech, redukci výdajů na oděv často hladovět. Dostatečnou a kvalitní stravu mohl své rodině zajistit dělník až s platem 25-30 K týdně. U kategorie kovorolníků s vlastním domkem a malým hospodářstvím některé položky týdenního rozpočtu odpadaly a malý výtěžek a produkty z hospodářství doplňovaly mzdu živitele rodiny a umožňovaly slušnější živobytí. I když bychom předpokládali, že v Brandýse byly jako ve venkovském městečku ceny potravin nižší než ve městech, v některých případech zde docházelo k takovému předražení potravin, že brandýští občané nakupovali raději v okolních obcích nebo dokonce ve vzdálené Praze. Cena másla se v roce 1912 pohybovala u brandýských kupců od 3,20 Kdo 4,- K za kilogram, kilogram hovězího stál 2,- až 2,40 K, vepřového až 3,20 K, sádla 2,50 K.[11] Zatímco v roce 1913 ceny masa poněkud poklesly, v Brandýse se udržovaly na stejné výši, takže v blízké Staré Boleslavi prodávali řezníci maso o 40 až 60 hal. levněji než v Brandýse.[12]

Pohled do oddělení montáže secích strojů

Značnou zátěž představovalo vysoké nájemné, způsobené obecnou bytovou nouzí. Vlivem velké poptávky po bytech se nájemné zvyšovalo. Nechme slovo pamětníkovi: „Bylo jen velmi málo případů, že dělník měl dvě místnosti, pravidlem byla jedna místnost, malá a studená, a v ní namačkána rodina na palandách. Večer čtyř-, šestí- až osmičlenné rodiny, mající mnohdy jen na holé podlaze slaměné štrozoky, jež byly odpočívadlem, současně jídelním stolem a konečně i noční postelí. Za takové místnosti platilo se 4 až 6 zlatých za čtvrt roku a běda rodině, která včas nezapravila nájem, bez milosti byla z bytu vyházena.“[13] V Brandýse a okolních obcích u části dělníků, kteří bydleli ve vlastním domku nebo u rodičů, odpadalo tíživé břemeno nájemného a jejich životní úroveň byla o to vyšší. Naopak vzhledem k tomu, že zde neexistovaly činžovní domy s nájemnými byty, žili nově příchozí nebo chudší dělníci v nevyhovujících prostorách. Pokusem o zmírnění bytové nouze bylo vytvoření družstva pro výstavbu lidových domů v čele s učitelem Vojtou Benešem, které k 1. 8. 1912 dokončilo stavbu deseti dělnických rodinných domků.[14]

Postavení dělníků a jejich rodin se prudce zhoršovalo v případě úrazu, nemoci a propuštění ze zaměstnání. Nemocenské a úrazové pojištění bylo právně kodifikováno zákony v letech 1887 a 1888. Výši příspěvku úrazového pojištění platil zaměstnavatel, měl však právo strhnout 10% příspěvku zaměstnanci z platu. Úrazem postiženému dělníkovi úrazová pojišťovna vyplácela odškodné odstupňované podle závažnosti úrazu. Při 100% pracovní neschopnosti renta činila 60% výše výdělku, přihlášené zaměstnavatelem. Po smrtelném úraze pojišťovna vyplácela pozůstalým rentu (sirotkům 15%, vdově 20%, nemanželskému dítěti 10%, rodičům, které dělník živil, 20%, nejvýše však 50% platu zemřelého všem pozůstalým dohromady). Nemocenské pojištění uzavíraly okresní, spolkové, závodní nemocenské pokladny a pokladny společenstev. Brandýská strojírna měla vlastní závodní nemocenskou pokladnu založenou Františkem Melicharem. Příspěvky platili ze 2/3 zaměstnanci, zbytek hradil zaměstnavatel. Představenstvo pokladny, které rozhodovalo o poskytnutí a výši nemocenské podpory, tvořili ze 2/3 volení zástupci dělníků a z 1/3 zástupci vedení podniku. Volby do nemocenské pokladny byly významnou příležitostí ku měření sil odborových organizací, které mezi sebou soupeřily o vliv na dělnictvo. Závodní pokladnu zprvu ovládali národní dělníci, sociální demokraté se v představenstvu pokladny prosadili teprve na konci prvé dekády našeho století.

V nezaměstnanosti poskytovaly organizovaným dělníkům podporu pouze odborové organizace — národně sociální Národní odborové sdružení československých kovo-pracovníků a sociálně demokratické odbory Svaz kovodělníků v Rakousku a později Svaz českých kovodělníků. Dělník organizovaný v Kovodělníku měl nárok na podporu po jednoročním členství (po zaplacení 52 příspěvků). Příspěvky platili dělníci diferencovaně podle výše svého platu. V prvé třídě dělníci platili týdenní příspěvek 50 hal., ve druhé, která byla od roku 1903 uzavřena, 28 hal., ve třetí (pro ženy) 24 hal., stejně jako ve čtvrté pro mladistvé do 18 let. Po jednoročním členství v prvé třídě dostával nezaměstnaný týdenní podporu 10,- K po dobu 5 týdnů, po tříletém členství 12,- K po dobu 6 týdnů, po pětiletém členství 13,- K po dobu 7 týdnů. Ve třetí třídě obdržely nezaměstnané dělnice po jednoročním členství 4,- K po 4 týdny, po tříletém členství 5,- K po dobu 6 týdnů, po pětiletém členství 6,- K po 6 týdnů.[15] Obdobně byly řešeny podpory v autonomistickém Svazu českých kovodělníků — 50,- K po jednoročním, 72,- K po tříletém, 98,- K po pětiletém, 150,- K po desetiletém členství v odborech. Odbory svým členům poskytovaly také podporu při cestování za prací, podpory v nezaviněné tísni a podporu pozůstalým po zemřelých členech. Významným projevem dělnické solidarity byly i dobrovolné sbírky organizací na pomoc stávkujícím. Ve stáří byl nemajetný dělník odkázán na milost obecní dobročinnosti, neboť starobní pojištění nebylo v Rakousku pro odpor podnikatelských kruhů uzákoněno. Starobní pojištění se na svém sjezdu v roce 1913 rozhodli zavést čeští kovodělníci; také některé závody si vytvořily fondy pro přestárlé dělníky. V Brandýse založil fond k podpoře starých nemajetných dělníků František Melichar, jenž v závěti odkázal na založení fondu 3000 K. V roce 1913 správní rada věnovala na pomocný fond pro úředníky a dělníky, jejich vdovy a sirotky, 10 000 K z dosaženého zisku.

Melicharova továrna až do začátku 20. století nenáležela k podnikům, na jejichž poměry nacházíme časté stížnosti na stránkách dělnického tisku. Vztahy mezi vedením a dělnictvem továrny se vyvíjely bez vážnějších konfliktů, na čemž měla vedle prosperity závodu podíl i snaha Františka Melichara zajistit poklidný chod podniku a jeho lidský přístup k zaměstnancům. Na působení Melichara zaznamenáváme z řad dělnictva převážně kladné vzpomínky, což pochopitelně nepatřilo k běžnému hodnocení továrníka. I když poměry v továrně nebyly zdaleka ideální, za jeho vedení nedošlo k žádnému ostrému vyhrocení sociálních protikladů a mzdové sporné otázky se vyřešily dohodou.[16] Připomeňme, že pro dělnictvo své továrny uspořádal František Melichar i jeden z prvních "podnikových zájezdů" u nás. V červnu 1891 přijelo na jeho útraty dělnictvo na deseti povozech k hromadné prohlídce jubilejní výstavy a Prahy.[17] Atmosféra se zhoršila po nástupu správce Hilmera v roce 1907. Hilmer přeorganizoval dělbu práce a utvrdil normy. Stížnostmi na zhoršené poměry v brandýském závodě se nejednou zabývala pražská vedení odborových organizací.[18]

Dělníci se začali organizovat v devadesátých létech minulého století. V roce 1896 vznikla Čtenářská jednota Budivoj dělnictva továrny Melicharovy s rozsáhlou knihovnou. V jejím rámci působil ochotnický kolektiv, který hrál představení se sociální tématikou v sále hostince U labutě.[19] Téhož roku vzniklo v Brandýse platební místo sociálně demokratického Svazu kovodělníků v Rakousku a o rok později se zde ustavila místní odborová skupina. Její činnost se setkávala se značnými obtížemi, skupina stagnovala, takže v roce 1899 čítala pouhých 17 členů.[20]

Poněkud úspěšněji se od konce století rozvíjela odbočka Národního odborového sdružení československých kovopracovníků, jejíž sociální reformní program byl přijatelnější pro vedení závodu. Národní dělníky podporoval zejména správce závodu — Melicharův zeť Dostál. Ale i jejich organizační práce narážela na nepochopení a nezájem dělnictva. "Zde ať se odbývá schůze jakákoliv, na zdejší dělnictvo neplatí, hříšná tato lhostejnost se bude brzo mstíti na dělnictvu vezdejším“, varovali před podceňováním organizace a soudržnosti.[21] Roku 1905 založilo několik dělníků sdružených v národně sociálním spolku Havlíček platebnu a za necelý rok 25. 2. 1906 se konala ustavující valná hromada odbočky v hostinci U labutě za přítomnosti 47 členů. Na schůzi byl ustaven kondiční výbor a odbor pro sbírky na nemocné bratry.[22]

Nutnost organizace se ukázala po nástupu nového správce Hilmera v roce 1907, jenž zahájil útok proti dosavadním mzdám. Jako první vypukl mzdový spor v oddělení lakýrníků, kterému správa továrny předložila upravený nižší pracovní ceník. Dělnictvo odpovědělo v lednu 1908 vypracováním vlastního ceníku a vyhlášením bojkotu továrny. Koncem ledna byl spor vyřešen ve smírném duchu. Napětí v továrně však nadále rostlo. Hilmer hrozil propuštěním národně sociálních odborových důvěrníků. Národní dělníci opět vyzvali k bojkotu a v Červnu předložili majiteli továrny žádost o upravení mzdových a pracovních poměrů — zvýšení mzdy o 35% pro veškeré dělnictvo a odstranění správce Hilmera, který nastoupil na místo Dostála. Majitel podniku na požadavky nepřistoupil. 2. 7. zahájilo 120 národních dělníků stávku. Ke stávkujícím se však odmítli přidat ostatní dělníci včetně sociálně demokratických odborů. Po složitém a několikrát přerušeném jednání obou odborových organizací se správou závodu bylo 4. 7. dosaženo kompromisu. Dělníkům byly zvýšeny úkolové a časové mzdy o 10 až 20%. Byla upravena pracovní doba, odměňování za přesčasy, zrušeny peněžní zálohy, které museli dělníci skládat, aby byla přijata jejich práce. Správa povolila volno na 1. máje, plně uznala dělnické důvěrníky a přislíbila další úpravy poměrů ve prospěch dělnictva. Osobně motivovaný požadavek národních dělníků odstranit správce Hilmera majtel závodu odmítl, stejně jako nereálný požadavek zvýšení mezd o 35%.[23]

Bezprostředně po stávce se zaktivizovala činnost sociálně demokratických odborů. K odbočce přistoupili i někteří národní dělníci, nespokojení s postupem Kovopracovníka a především nové dělnictvo ze slévárny. Vedle skupiny kovodělníků (přibližně 80 členů) byla založena odbočka Svazu pomocného dělnictva.

V závodě docházelo k častým střetům a vzájemnému napadání mezi příslušníky odborových organizací. Členové Kovodělníka se rekrutovali především z řad slévačů a kovářů, Kovopracovník měl své opory v lakýrně, truhlárně a sestavárně strojů. Kovopracovníci se scházeli v hostinci U labutě, kovodělníci v hostinci U koruny. Činnost odboček se neomezovala pouze na hájení zájmů dělnictva v továrně. Odbočky organizovaly pro své členstvo politické a vzdělávací přednášky, zábavy a bály, výlety do okolí. Dělníci se účastnili politických zápasů své doby — bojů za zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva, osmihodinovou pracovní dobu, hnutí proti zdražování životních potřeb, v letech před 1. světovou válkou proti válce a za světový mír.[24]

Na začátku roku 1909 se projevil rozkol mezi členy Kovodělníka. 31. 1. 1909 na členské schůzi skupiny hlasovala rozhodná většina (24) pro setrvání v dosavadním centrálním Svazu kovodělníků v Rakousku; pouze tři se vyslovili pro samostatný zemský odborový svaz (Svaz českých kovodělníků). Rozpory dostoupily tak daleko, že centralista František Matějovský byl vyloučen z místní sociálně demokratické politické organizace, protože vyzýval své soudruhy k bojkotu tisku českoslovanské sociální demokracie, aby neplatili členské příspěvky a sám roztrhal svou legitimaci.[25]

Nevýhody roztříštěnosti a nepřipravenost se projevily během obranného boje při jednání o obnovení kolektivní smlouvy s firmou na podzim 1910. Mzdový spor hrozící přerůst ve výluku uzavřela 1. 11. kompromisní smlouva. Firma sice vyšla vstříc především pomocnému dělnictvu částečnou úpravou mzdy o 10 až 20 hal., ale prosadila novou dělbu práce na základě dílkového systému, který znevýhodňoval dělnictvo. Nový podrobně rozvedený ceník řemeslnických a nádenických prací snižoval některé dosavadní ceny, byť ne v té míře, jak navrhovalo vedení továrny. V sobotu byla zkrácena pracovní doba do 14,00 hod. Smlouva obsahovala přísné zákazy kouření v dílnách, kolportáže tisku a agitace proti nadřízeným.[26]

O dva roky později dělníci, poučeni předchozími mzdovými zápasy, postupovali jed notněji a politické a ideové rozpory ustoupily řešení praktických otázek; napětí v závodě polevilo. Při volbách do závodní pokladny v roce 1912 kovodělníci (centralisté) utvořili s národními dělníky společnou kandidátku. 21. 10. 1912 předložil sbor dělnických důvěrníků návrh nové pracovní smlouvy. O čtyři dny později odpověděla správa závodu svou verzí. Důvěrníci svolali několik schůzí dělnictva, aby posoudili a opravili oba návrhy. Společně s dělnickými důvěrníky jednali zástupci pražských odborových ústředí. Definitivní ujednání kolektivní smlouvy zástupci dělníků podepsali 31. 10. Jak již bylo řečeno, úspěchem bylo stanovení minimálních mezd, jaké mohou jednotlivé kategorie dělníků dosáhnout. V sobotu byla zkrácena pracovní doba (pracovalo se do 13,00 hod.). Smlouva potvrzovala předchozí ustanovení o příplatcích za práci přesčas, oslavě 1. máje, dělnických důvěrnících. Byla uzavřena na tří léta, v případě nevypovězení jednou ze zúčastněných stran se automaticky prodlužovalo další rok.[27]

Poslední předválečný rok pro nedostatek zakázek poklesla zaměstnanost v závodě. Dělníci byli vysazování z práce. V srpnu 1913 vedení továrny vyprovokovalo stávku slévačů nevýhodnou úpravou norem. Provoz slévárny byl omezen na minimum a udržován prostřednictvím několika stávkokazů. Stávka se vinou neústupnosti vedení protáhla na dobu 30 týdnů. Po jejím ukončení vzájemnými ústupky byla přijata do práce pouze část slévačů (mezitím správce Hilmer opustil továrnu). Správa se dělníkům pouze zaručila, že zbytek slévačů bude přijat později. Vyhlášení války učinilo tento slib bezpředmětným. Členstvo odborových organizací bylo povoláno na frontu a organizace dočasně zastavily činnost.

Podklady k III. kapitole

<< předchozí