PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rudolf Melichar

1977

Rodový a sociální původ

Kdyby se každý zajímal, kde je jeho rodový původ, většina by se ve svém pátrání dostala na venkov do selské, chalupnické nebo podružské chalupy. Tak tomu také bylo i u velkého rodu Melicharů-kovářů.

Pravděpodobný zakladatel rodu Melicharů byl Jan Melichar, snad chalupník v Prasetíně v ryze českém kraji. Je to maličká vesnička v jižních Čechách mezi Chýnovem a Pacovem.

V té době patřil Prasetín pod panství votické. Patřil tam též dvůr Těchobuz s vesnicemi Malý Ježov, Velký Ježov a Jetřichovec. V rámci panství votického byl i dvůr v Oblajovicích a k tomuto dvoru patřil Prasetín. Kolébka velkého kovářského rodu je tedy pravděpodobně v Prasetíně, jak tomu nasvědčuje řada nepřímých důkazů.

Podle soupisu nekatolíků z roku 1651 byli původně Melicharové nekatolíky, což tehdy v táborském kraji nebylo žádnou vzácností. Není proto náhodou, že v celém rodě za ta staletí se nikde neprojevila žádná katolická horlivost, ani není znám jediný případ, že by se někdo z rodu stal knězem nebo řádovým mnichem. Jedinou výjimkou jsou dcery Františka Melichara, jak si dále řekneme.

Zakladatel rodu Jan Melichar měl za manželku Kateřinu, s níž měl mimo jiné syna Jana narozeného 12.2. 1690 v Prasetíně. Označme jej jako Jana druhého, jeho otec Jan první zanedlouho zemřel dne 13.1. 1694.

Jan druhý se vyučil kovářem a jak bylo tehdy běžné odešel na nějaký čas, snad 3 roky, na vandr. Po návratu se oženil s Dorotou dcerou Jana Šudlera z Košic u Plané n/Luž. dne 23.května 1718.

Pak o něm víme, že se stal kovářem v Jetřichovci. Nevíme, zda tam či jinde se mu narodil syn asi roku 1720. Byl to již v pořadí třetí Jan. Narodila se též dcera Kateřina, která si roku 1754 vzala vdovce To máše Krhu, sedláka v Jetřichovci.

Jan třetí se vyučil též kovářem a to asi u svého otce, jak to tehdy bylo skoro pravidlem. Otec předával řemeslo i své zkušenosti synům, jak to ještě několikráte poznáme. Pak pravděpodobně šel na vandr, jak bylo stanoveno, aby se pak mohl státi mistrem. Když se vrátil oženil s Kateřinou dcerou Jana Jecha v Jetřichovci a to dne 19.2. 1743. Někdy v tu dobu také převzal po otci kovárnu. Ten zemřel ve věku 55 roků 14.7. 1746 už jako vdovec. Jeho manželka Dorota zemřela již o 5 let dříve. Janovi třetímu se narodilo celkem 9 dětí. Z toho tři synové. Byl zřejmě dobrým kovářem a vykazoval vrchnosti platné služby. V té obě patřilo těchobuzské panství skelmistru Antonínu Františku Adlerovi, ze známého tehdy sklářského rodu. Byl to tedy člověk praktického zaměření. Bez důvodu Jana třetího ze svého poddanství jistě nepropustil. Někdy v polovině let padesátých se Jan stal svobodníkem. Tehdy vrchnost hned tak někoho z poddanství nepropustila Vždyť i na jiná panství své poddané nerada pouštěla, a proto zhostný list vydala jen zřídka. Ztrácela tím své robotníky.

Jan po té, co získal svobodnictví, přešel jako kovář do sídla panství, nedaleké Těchobuze. Snad by tu mohla být spojitost s tím, že Adler v té době již skelnou huť neměl v provozu a zrušil ji. Mohl se pak více soustředit na samotné hospodaření na statku. Zřejmě potřeboval v Těchobuzi kováře. V Těchobuzi se Janovi narodily ještě dvě dcery a třetí syn nejmladší, Vojtěch, který nás bude nejvíce zajímat. Všichni synové se vyučili rodovému kovářskému řemeslu.

Nejstarší syn Jan narozený 7.1. 1751, svobodník, šel rovněž na vandr, aby získal zkušenosti a mohl po otci převzít kovárnu. Vrátil se někdy před rokem 1773. Zakrátko na to, když se stal kovářem v Jetřichovci se oženil s Alžbětou dcerou Jana Blažka z Jetřichovce. Přiženil se do čísla 12 v Jetřichovci dne 26.10. 1773.

Jeho otec Jan třetí zemřel ve věku cca 50 roků dne 25.6. 1772 a to u svého syna Jana čtvrtého v Jetřichovci.

O druhém synu Jana třetího Josefovi budeme mluvit dále.

Třetí syn Jana třetího Vojtěch, svobodník, kovář se narodil dne 20.3. 1765, jak již víme, v Těchobuzi.

Vraťme se však ještě k Janu čtvrtému. Zajímavé jest, že žádal o přijetí-za mistra do cechu kovářského v Pacově až po smrti svého otce asi koncem roku 1773. Kovářský cech v Pacově jej přijal za svého „ouda“ při svém prvém shromáždění celého cechu takto,

Léta páně 1774 dne 20 January,

Johanes Melichar

přestoupil jest před plnost poctivého cechu našeno kovářského, zámečnického a ručníkářského poctivý muž Johanes Melichar, žádajíce nás abychom jeho do společnosti poctivého cechu našeho přijali i uznávané jeho slušnou žádost býti tak činíme a jeho poctivé jméno do našich poctivech rejster zapsati dáti a za jednoho mistra spoluouda přijat jest, což poctivému cechu náleží dle snešení pánů mistrův spoluoudu posle generelní artikule zkrze zamezení objed neb nazvané svačny má dáti všeho v sumě totiž 10 zlatých. K tomu vosku více má dáti 2 krejcary.

Zaplatil všechno, restu nemá i vosk zapravil.

Mlátkovství nápodobně slíbil.

Jan čtvrtý měl celkem šest dětí a to pět synů a jednu dceru. Z nich jen Jan v pořadí již pátý a Petr se vyučili kovářem. Ostatní pracovali v zemědělství.

Nyní sledujeme větev nejmladšího syna Jana třetího Vojtěcha, kováře a svobodníka.

Když se vyučil u svého bratra buď šel na vandr, ale spíše šel pomáhat svému bratru Josefovi, který byl o 9 let starší a přiženil se do Bukové u Načeradce, kde si zakládal novou kovárnu. Toto také bylo příči- nou, že se dostal do tohoto podblanického kraje. Tam si pak také našel svou vlastní existenci. Je totiž pravděpodobné, že nějakou dobu také pracoval buď v louňovickém dvoře jako kovář nebo u obecního kováře v Křížově Jana Jelínka. Bydlel v Křížově č.12 a v Křížově poznal dceru kováře Jelínka Veroniku o tři léta starší, než byl on.

Zřejmě když rodiče poznali řádného mladého kováře, měli zájem, aby si ho jejich dcera vzala za manžela. To se stalo dne 9.ledna 1708. Tím byl Vojtěch více připoután k tomuto kraji a tak, ač sám svobodník, šel pracovat na panství louňovické jako jeho poddaný a zřekl se svého svobodnictví, když se mu naskytla příležitost samostatné existence.

Z počátku svého manželství pracoval v Křížově, u rodičů své manželky nebydlel. Ti měli malou podružskou chalupu v Křížově č.24. Bydlel v Křížově postupně na několika místech.

Nejstarší jeho syn Jakub se narodil dne 14.července 1789 v Křížově č.4. Jeho jediná dcera Mařena se narodila v Křížově č.3 dne 19.července 1791. Tato životem ne příliš šťastná žena pracovala v mládí jako služebná v Křížově č.9 u sedláka Bárty a pak i jinde snad na dvoře křížovském jako nádenice.

Křížov patřil pod louňovické panství, které tehdy náleželo pražskému arcibiskupovi. Pražský arcibiskup dostal toto panství odkazem od Adama Karla Lva z Říčan roku 1672

Někdy kolem roku 1795 se Vojtěch přestěhoval do kovárny v blízkých Bejkovicích, patřících též k panství louňovickému. Tam se mu narodily další čtyři děti, z nichž poslední Rudolf zemřel hned po prvém roce. Jakub a Václav se vyučili u otce kováři a později bude o nich řeč. Vojtěch sám záhy zemřel ve věku 36 let dne 9.5. 1801.

Z dětí Vojtěchových si musíme nejvíce všimnouti dcery Marie. Ta od svého útlého mládí musela pracovat u křížovských sedláků. Její matka Veronika se jí příliš věnovat nemohla, když musela vychovávat více dětí, a ještě musela pomáhat manželovi při kovářském řemesle, jak to u venkov- ských kovářů bylo běžně ještě do nedávna. Když otec Veroniky zemřel ve věku 109 let zdědila Veronika chalupu v Křížově č.4, kterou pak předala svému synovi Františkovi. Sama zemřela dne 26 dubna ve věku 70 let.

V té době společensky nejníže byly svobodné matky, které po celý život nesly na čele Kainovo znamení, které jim vtiskly tehdejší náboženské a společenské názory. Jejich sociální postavení bývalo ubohé, neboť těžko hledaly pomoci a zastání, a to často i u svých rodičů nebo sourozenců. Ti to pociťovali jako pohanu svého rodu.

Tento těžký a bídný úděl postihl i Mařenu. Ta jako svobodná matka porodila tři děti. Ve svých devatenácti letech porodila syna Františka dne 4.10. 1810 v Křížově č.9, kde v tu dobu sloužila u sedláka Bárty. Více tomto synu není známo. O tři léta později porodila dceru Kateřinu dne 29.12. 1813 v Křížově č. 3. Tato dcera však za necelé čtyři roky zemřela. Zdá se, že její organismus podlehl bídě, v níž žila se svojí matkou. Za další tři roky porodila Mařena posledního syna Jakuba dne 10.7. 1816. Mařena v pozdějších letech žila s matkou Veronikou v jejím domku č.24 i se dvěma jejími bratry Františkem a Matějem. Svůj bídný a neradostný život ukončila dne 7.dubna 1849 ve věku přes 57 roků, když jí do hrobu sklátila nemoc chudých, tuberkulosa. V matrice ji při úmrtí její dcery Kateřiny zapsal jako osobu padlou.

Nikdo tehdy nemohl tušit jakou generaci tato osoba padlá založila a jak její členové se proslaví na poli hospodářském i v boji za naši svobodu a samostatnost.

Nejmladší syn Mařeny Jakub vyrůstal v bídných poměrech. Vyučil se kovářem asi u některého bratra jeho matky a odešel na vandr. Potom šel na vojnu, z níž se vrátil roku 1839.

Otcem všech třech nemanželských dětí Mařeny byl syn chalupníka Václav Vrána z Křížova č.11, jak dokazují sirotčí knihy. Na tyto děti musel Václav Vrána platit alimenty. Ty pak všechny dostal Jakub po návratu z vojny, protože jeho sestra Kateřina již nežila a o starším bratru Fran tiškovi nebylo nic známo. Zdá se, že Václav Vrána se k placení z počátku neměl a že jej tehdy vrchnost k tomu přinutila. Tehdy totiž měla vrchnost povinnost se starat o sirotky.

Mladému kováři Jakubovi přišlo nesmírně vhod, když obdržel ze sirotčí pokladny něco přes 117 zlatých. Pro něho to byla mimořádná příležitost. Mohl hned po návratu z vojny pomýšlet na samostatnou existenci, což často bylo snahou všech Melicharů. Měl z čeho zakoupit potřebné nářadí, materiál a jiné nezbytné zařízení. Měly tedy neblahé následky Mařeny Melicharové blahodárný důsledek na jejího syna a další její tři vnuky, jak ještě poznáme. Jakub měl možnost v budoucnu vyučit své syny, vtisknout jim tradiční rodovou existencí a předat jim své zkušenosti.

Jakub začal kovařit na obecní kovárně v Pavlovicích, v malé vesničce nedaleko Vlašimě. Tam se pak zakrátko oženil, asi v lednu roku 1840 a to s Karolinou Švejdovou dcerou rolníka Martina Švejdy z Řimovic č.8. Karolína byla o více než osm roků starší než Jakub. V té době takovéto rozdíly věkové nebyly tak vzácné. Vůle rodičů rozhodovala častěji, když rodiče usoudili, že jde o dobrou příležitost jejich dětí. Láska se tehdy zvlášť na venkově pokládala za pouhé rozmazání, jak se tehdy říkalo.

Jakub získal řádnou manželku na půl ze svobodného rodu a jistě i nějaké to věno, které mladí manželé pro vybavení potřebovali. Na víc přidala tato žena svým dětem do vínku značnou dávku podnikavosti, kterou si přinesla ze svého rodu. Potvrdí se nám tu také známá skutečnost, že vyzrálí rodičové, zvláště pak matky, plodí častěji děti schopné a nadané.

Tato více jak třicetitří letá matka porodila ještě v říjnu roku 1840 Augustina, který však za tři roky zemřel. Ve svých 35 letech porodila v Pavlovicích dalšího syna Františka roku 1842. Tomu sudičky určily těžkou ale slavnou životní dráhu. Tento František Melichar jest také ústřední postavou našeho vyprávění.

V matrice narozených jest zápis o původu otce Jakuba zcela zmateční a pro zajímavost jej doslovně uvádím:

František Melichar Serafinský narozen 9.11. 1842 v Pavlovicích č.18, křtěn 10.11.

Otec: Jakub Melichar, kovář v Pavlovicích, syn zemřelého Františka Melichara, nádeníka z Křížova č.24 na louňovicku, matka Marie rozená Jelínková z Křížova

Matka: Karolina dcera zemřelého Martina Švejdy sedláka z Řimovic č.8 na vlašimsku, matky zemřelé Františky rozené Přibylové z Řimovic.

Kmotři: Matěj Prokop sedlák z Pavlovic č.1, Anna Zetová manželka chalupníka ze Ctiboře.

Popletl to tedy farář dokonale. Jakub, jak víme, byl nemanželským synem Mařeny Melicharové. Uváděný domnělý otec František Melichar z č. 24 v Křížově byl bratr Jakubovy matky Mařeny a Jelínková se jmenovala její matka za svobodna.

Když se za 5 let narodil Jakubovi další syn Antonín provedl tentýž farář v matrice zápis zcela správný. Venkovští kováři byli proslavení tím, jak do krajnosti dovedli šetřit materiálem a žádný odpadek nezahodili. Materiálu nikdy nebylo nazbyt, protože se kupovalo jen tolik materiálu, kolik ho bylo nezbytně třeba, nebo také kolik bylo peněz na tento nákup. Bývalo to dáno jednak častější tísnivější finanční situací ale také vzdálenými nákupními prameny a zdlouhavou a obtížnou dopravou. To platilo zvláště u Jakuba Melichara. Nic nezahodil a měl v kovárně vyhražený kout kam všechen, zbylý materiál ukládal. Podle potřeby jej pak překovával na vše, co právě bylo třeba, ať už to byly kované hřebíky, skoby, panty atd. Jeho šikovnost tu neznala téměř mezí, proto snad dodnes možno v bývalé kovárně v Pavlovicích se o tom přesvědčit. Na dveřích, které původně vedly do jeho bytu těsně sousedícího s kovárnou jsou ručně kované panty či závěsy. Při pozornějším pohledu můžeme vidět, že tyto panty byly překovány ze starého kování oje u vozu. Měl tedy nepatrný kus materiálu často daleko větší cenu než čas, který bylo potřeba vynaložit na překování odpadu. Tehdy ovšem ještě nehrál čas takovou roli jako je tomu dnes.

Jakub kovařil v Pavlovicích asi 12 až 14 let. Nejpozději roku 1854 se přestěhoval s rodinou do kovárny v Ratajích č. 9. Snad to byla též obecní kovárna. Zde ho však postihla prvá velká rána. Dne 22.5. 1855 mu zemřela jeho manželka Karolína na zápal plic ve věku 48 roků. Čtyřicetiletému kováři nezbylo než se rychle poohlédnout po jiné matce dvěma dětem, měl-li stačit svému řemeslu. Proto ještě v témže roce 25. října se znovu oženil s Františkou Šrajbovou narozenou dne 19.7. 1833, tedy o 13 roků mladší než on. Byla-li prvá manželka Jakuba enormně starší byla zase tato manželka enormně mladší. Zákon kyvadla se tu tedy plně i projevil, jak to tak někdy v životě bývá.

Byla to žena hezká, statná a o něco větší než Jakub. Ten byl sice také statné postavy ale o něco menší a trochu i přitloustlý. Byl dobrácké povahy, pracovitý a přičinlivý. Děti měl rád, řádně se o ně staral a dobře je vychovával. Jeho druhá manželka se rychle přizpůsobila a energicky se ujala úlohy matky a kovářovy manželky.

Třináctiletý František byl již v tu dobu v učení u svého otce jako kovářský učeň. Dostal se do nejhorších let ve svém postpubertálním vývoji, pro co asi nevlastní matka neměla příliš pochopení. Energická průbojná povaha mladíka tu také asi vykonala své. Jak to bývá v těchto letech docházívá někdy k napětí mezi synem a otcem, natož pak mezi synem a nevlastní matkou.

Druhá manželka Jakubova byla však velmi zdatná. Brzo se vpravila do úlohy kovářovy manželky, jak to tehdejší venkovští kováři požadovali. Osvědčila se jako dobrá pomocnice i v dílně např. při natahování obručí na kola, při přitloukání při kování. Dokázala nejen přitloukat velkým přitloukacím kladivem, ale dokázala dokonce i přitloukat ve třech. K tomu už bylo zapotřebí nejen sílu ale i zručnost, což se dnes už jen zřídka uvidí. Stačila na všechno.

Po roce dne 29.8. 1856 se jim narodil prvý syn Gustav. Za dva roky po se narodil další syn Josef, ale ten ještě v témže roku zemřel.

Mezi tím se syn František vyučil u otce ve svých 15ti letech kovářem, jak dokazuje zápis u Vlašimského Rajcechu na straně 126: Leta páně 1857 dne 26.října byl František Melichar z Rataj od svého otce Jakuba Melichara a spolumistra našeho za kovářského tovaryše prohlášen.

Vzápětí na to novopečený tovaryš odešel na vandr do světa. K tak rychlému odchodu z domova jistě přispělo někdy napjaté ovzduší mezi matkou a synem. Asi sotva by se jí však dalo něco vytýkat spíše snad synovi ač i u něho lze mnohé připsat na jeho dospívající a bouřlivý věk.

Traduje se, že když poprvé vykročil do světa na vandr, přišel k nějakému zámečku, snad někde na poblanicku nebo benešovsku. Zámeček se mu velmi zalíbil a předsevzal si, že si jednou také k podobnému zámečku pomůže.

Konečně se také narodila manželům jediná dcera Františka dne 27.října 1859. Čas plynul ale ani druhé manželství Jakubovo příliš dlouho nevydrželo. Trvalo jen 14 let a v prosinci roku 1869 zemřela Jakubovi i druhá manželka Františka na vodnatelnost ve věku 34 roků.

To však už celá rodina se mezitím přestěhovala do Kamberka, dnes Zlaté Hory a to někdy na počátku šedesátých let. Jakub zůstal zase s celou rodinou sám a jistě netušil, že ještě horší osud v tomto směru jednou postihne jeho nejstaršího syna Františka.

Jeho druhý syn Antonín byl již v tu dobu vyučen a jezdil si již vydělávat, když jej otec nepotřeboval, což bylo hlavně v zimní době. Třetí syn Gustav se již začal u otce učit jako kovářský učedník.

Jakub nejen pracoval v obecní kovárně, ale také tam i bydlel. Jak rodina dorůstala, stísněné bydlení v kovárně nevyhovovalo, čím dále tím více. Proto se Jakub v roku 1864 rozhodl, že si postaví svoji chalupu i s kovárnou a hned se dal do stavby na kraji Kamberka. Obec mu k tomu darovala pozemek. Bylo to dost odvážné rozhodnutí s ohledem na jeho finanční možnosti. Odvaha však Melicharům nikdy nechyběla.

Jakub měl své děti rád, vychovával je s láskou, ale učil je i kázni, hlavně pak od útlého věku je vedl k práci. Proto i malá Františka musela aspoň sedlákům husy pást. Děti spaly v seně na půdě. Chodily na Štědrý den sedlákům po celé vsi „vinčovat“ k vánočním svátkům. Františka si vzala nůši na záda a hoši ji tam pak vkládali vše, co od sedláků či lépe řečeno od selek dostali. Vždyť kovář pro ně pracoval po celý rok. Dostávali všechno možné, maso, mouku, buchty, brambory, hrách, ovoce a i nějaká ta štědrovečerní jídla a k tomu někdy i skrovné dobroty.

Z toho, co děti přinesly měli pak všichni jídla na dlouhou dobu. Když děti dospívaly rády si také zaskočily k muzice do hospody. Nosily tehdy jen dřeváky. Na boty nebylo. Šly tedy tancovat v dřevákách. Ty si přivázaly provázkem k nohám a vesele se pustily do tance a často jen při flašinetu. Když si taneční zábavu prodloužily, aby otec nevěděl tiše si pak zalezly na půdu, aby je otec neslyšel. Spaly pak tak dobře jako v těch nejlepších peřinách až do rána, kdy je otec přišel budit.

Patřily sice k těm nejchudším, ale přece jen takovéto zábavy byly pro ně velké povyražení, o němž si mezi sebou dlouho vypravovaly. Jejich otec pro tyto povyražení příliš smyslu neměl. Děti však věděly, že otec je velký dobrák. Jakub byl nejen dobrý otec, ale byl i dobrý kovář, a ještě něco více. Na vandru prošel kus světa. l vojna pro něho znamenala rozšíření obzoru. Tam se naučil číst a psát a snad i trochu německy. Jako řemeslník musel chodit do měst na nákup materiálu. Setkával se tam s různými lidmi, poznával leccos nového, neboť jeho přirozená inteligence mu pomáhala. Zřejmě rozuměl také dobytku, neboť když se někomu telila kráva, byl k tomu volán kovář Melichar. Když někdo potřeboval napsat na „ouřad“, šlo se ke kováři Melicharovi. Když někoho bolely zuby, tu kovář Melichar vždy pomohl. Ten byl na takové operace vyzbrojen kleštičkami, které si sám vykonával. Pacienta posadil v kovárně na stoličku a ten. než se nadál, měl zub venku dík silným pažím kovářovým.

Je známo, že kováři často v mnohém vynikali nad vesničany.

Pomáhal Jakub, kde mohl. Vesničani si však toho vážili. Když Jakub začal stavět, sedláci se sami usnesli, že mu budou vozit zdarma stavební materiál, jak budou mít chvilku. Kámen si kovář lámal v lomu sám.

Stavebním dřívím si Jakub vypomáhal z blízkého lesa a za tmy jej pak z lesa nosili domů na rameni. V lese bylo dříví dostatek, a i hajný kováři přál, neboť jej znal jako dobrého člověka. Dvacetiletý Antonín byl už tehdy nezvyklým silákem a proto sám toho dříví nanosil nejvíce. O jeho síle svědčí tento případ. V Kamberku byl jakýsi člověk, nevalné pověsti, kterého se každý bál pro jeho sílu. Zvláště v hospodě byl obávaným výtržníkem. Proto i Jakub nabádal svého syna Antonína, aby si s tímto člověkem nic nezačínal. Jednou však přece jen nedalo kovářskému chasníkovi, aby se nedal strhnout k tomu, aby potrestal nabubřelého a chvástavého výtržníka. Stalo se to v hospodě, když se Antonín dostal s obávaným silákem do půtky. Milého chlapíka uchopil a za velkého údivu četných diváků jej vynesl z hospody ven a tam mu pořádně napráskal, že už do hospody výtržník se neodvážil vrátit. Celý Kamberk o této události dlouho s potěšením vypravoval.

Místo, kde Jakub začal stavět bylo na kraji vesnice, trochu stranou ale při silnici. Jakub proto musel na osamoceném staveništi navožený matriál po nocích hlídat. Stavba však pokračovala pomalu. Nebylo tolik peněz. Stavěl nejprve obydlí, kam se pak s rodinou přestěhoval, i když stavba nebyla zdaleka hotova. Prakticky kovárnu stavěl až jeho syn, jak si dále řekneme.

Mezi tím se vyučil kovářem i jeho nejmladší syn Augustin. Synové otci pomáhali jen když je potřeboval. Jinak si hledali práci jinde a nejčastěji v Praze. Antonín nejčastěji pracoval u firmy Umrath v Praze, která se proslavila jako světoznámá továrna na hospodářské stroje. Byla přibližně v těch místech, kde dnes stojí Park-interhotel. Zdá se, že Antonín bral s sebou i mladšího bratra Augustina k této firmě. Bratry tehdy ani ve snu nemohlo napadnout, že tato továrna bude jednou převzata továrnou, kterou založí jejich bratr nejstarší František.

Po Prahy chodili pěšky a cesta pro ně nebyla často bez těžkostí. Na cestu nebývali náležitě vybaveni. Peněz neměli nazbyt a jídlo jim brzo došlo. Pomáhali si „fechtováním“, jak říkali. Když přišli k vesnici jeden zůstal před vesnicí a druhý šel do vesnice. Obešel pár stavení a vyprosil si něco k snědku. Pak šel do vesnice druhý, zatímco prvý čekal za vesnicí. Ten obešel zase pár jiných stavení a pak se bratři sešli za vesnicí a pokračovali dál ku Praze. To se pak během cesty opakovalo i několikrát. Počínali si tak po zkušenostech, neboť už znali, že když někam přišli oba najednou, že často nedostali nic.

Když jim otec vzkázal, že je potřebuje doma nebo když továrna neměla dost práce, vraceli se zase stejnou cestou zpět k otci do Kamberka.

<< předchozí | následujici >>

WEB / ARCHIV

PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rodový a sociální původ