PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rudolf Melichar

1977

Podnikání v Mladé Vožici

František Melichar ihned začal dům předělávat pro svoji potřebu. Především si zřídil dílnu. Městská rada byla pokroková a přála mladému podnikateli. Po nejnutnějších úpravách žádal ihned o nový živnostenský list. Zajímavé je, že nežádal o povolení živnosti kovářské, ale troufnul si žádat o povolení živností strojnické. Zřejmě po zkušenostech s táborskou výstavu věděl, že nebude mít žádné potíže a prokazováním kvalifikace. Tu už v Táboře prokázal svým výrobkem, proto podal žádost o živnost strojnickou s pevným sebevědomím, jak žádost dokazuje:

Jsa 30 let stár, tedy sebeprávný příslušník obce Ctiboř okres Vlašim, bytem v Mladé Vožici a dosud neúhonný, mám úmysl živnost strojnickou v městě Mladé Vožici samostatně provozovati, zejména hospodářské stroje zhotovovati, ku kterému cíli jsem si dílnu strojnickou v mém domě čp.264 v Mladé Vožici s povolením městské rady zříditi nechal.

Tento můj úmysl k samostatnému provozování živnosti strojnické v Mladé Vožici opovídám s tou značnou prosbou, aby mě slavné c.k. okresní hejtmanství provozovárnu v mém domě čp.264 v Mladé Vožici schváliti, živnostenský list co nejdříve laskavě vydati a stran předepsání daně co potřebí dobrotivě zříditi ráčilo.

V Mladé Vožici dne 10.5. 1873.

František Melichar

Okresní hejtmanství provádělo pak písemné šetření přímo u mladovožické obci. Ta však snahy mladého strojníka plně podporovala a žádné výhrady při schválení provozovny nečinila. Podnikání i na venkově se tehdy dostávalo do pohybu a zakládání podniků bylo všude vítáno.

Na písemnou výzvu okresního hejtmanství V Táboře odpověděla pak obec dne 22.6. 1873, že vyslechla sousedy Františka Melichara Jakuba Vogla č.p.117 a Josefa Hauptmanna č.p. 118 a že nic nenamítají proti zřízení prozovárny a dodávají, že ani nic namítat nemohou, že dům č.p.264 jest sám o sobě a že dílna proti ohni zcela jest bezpečná.

Zajímavé jest, že okresní hejtmanství na Františku Melicharovi nežádalo průkaz kvalifikace. Snad mu tu pomohlo získání státní ceny na výstavě v Táboře, neboť to tehdy krajinský list mocně komentoval. Netrvalo dlouho a František Melichar požadovaný živnostenský list obdržel. Pustil se se vší vervou do nového podnikání. Pracoval s otcem a bratrem, kteří mu vydatně pomáhali. Pracovali takřka od svítání do svítání. Mladá Vožice byla přece jen centrem pro tamější kraj. Mimo to jméno Františka Melichara, dík táborské výstavě bylo v kraji známé. Přesto, že v místě byl již dříve strojník Mareda, začali se rolníci obracet se svými potřebami na mladého živnostníka, čím dále tím více. Byl proto brzo nucen též přijímati učně, aby práci stačili. Z počátku začal s opravami hospodářských strojů, aby měli z čeho být živi. Jeho cíl však byla výroba nových strojů a do té se zanedlouho pustil. Začal vyrábět čisticí mlýnky na obilí, ruční mlátičky, snad i řezačky. Vyráběl však i brány, vždyť to byla převážně kovářská práce. V tamějším kraji se tehdy používaly brány dřevěné. Oni však vyráběli brány celoželezné, což byla novinka pro tamější rolníky.

Jak práce přibývalo musel přijímat pak i dělníky. S rostoucím provozem stoupala také potřeba větších finančních prostředků, zvláště když tehdejší rolníci byli navyklí platit vždy až po sklizni nebo dokonce až k vánocům. To skrovný provozní kapitál zmenšovalo. Proto ještě téhož roku v prosinci se František Melichar vydlužil od záložny v Mladé Vožici 500 zlatých na 9% úrok proti hypotekárnímu zajištění na jeho domu.

Františku Melicharovi se začalo dařit na všech stranách, také v rodině přibyla třetí dcera Anna ne 17.7. 1874. Žádal dokonce svého bratra Antonína, aby nechal kovaření ve Smilových Horách a přestěhoval se do Mladé Vožice a aby pracovali společně.

Antonín se mezitím oženil s Annou Novotnou ze Smilových Hor a přestěhoval se tedy i s těhotnou manželkou. Najali si byt čp. 270 a začal zase pracovat s bratrem. O práci neměli nouzi a také žádnou práci neodřekli, ale naopak snažili se zákazníkům vyhovět.

Tak se jednou stalo, že přišel k nim jeden mlynář a žádal, aby mu na soustruhu přetočili transmisi z průměru 50 mm na 45 mm. Transmise však byla dvakrát tak dlouhá, než byla točná délka soustruhu. Antonín po krátké úvaze, jako dobrý kovář, řešil úkol tak trochu po kovářsku. Tak jak by to dnes nikoho nenapadlo. Položil transmisi do kovářské výhně a když ji ohřál, přesekl ji v půlí. Každou polovinu transmise pak přetočili na soustruhu na žádaný průměr. Pak konce obou polovin vložil opět do kovářské výhně, ohřál na svárnou teplotu a kovářským způsobem na tupo pak obě poloviny k sobě svařil. Po svaření transmisi vyrovnal a v místě sváru opiloval na stejný průměr 45 mm. Mlynář se nestačil divit kovářově dovednosti. Pracovní čas nehrál tedy hlavní roli. Hlavní bylo posloužit zákazníkovi. Dnes už by se sotva kdo našel, kdo by si troufal takto svařit takovou kulatinu. Přibývajícím technickým pokrokem manuální dovednosti a zručnosti ubývá.

Poptávka po nových strojích stále stoupala, František Melichar, aby stačil poptávce, přijal ještě další dělníky. Už jich pracovalo celkem 17. Na tehdejší poměry to už byla velká výrobna. Jak rychle přibývalo pracovníků, přibývala také potřeba větších vlastních finančních prostředků. Těch však tak rychle nepřibývalo. Než si tehdy podnikatel natvořil tolik finančních prostředků, kolik potřeboval, trvalo značně déle. Za ten krátký čas to nebylo možné. Na druhé straně však bylo třeba pro větší počet pracovníků dílnu rozšiřovat a také i něco investovat. Zvětšoval se také nákup potřebného materiálu. Starosta obce Dušek, když viděl pracovitého mladého řemeslníka, neváhal, když byl požádán, a půjčil Františku Melicharovi 500 zlatých. Vždyť už mu mnozí začali říkat „továrník“.

Někdy v této době na popud místních hospodářů se František Melichar začal zabývat myšlenkou sestrojit stroj na vyorávání brambor. Usoudil, že by to mělo pro tamní bramborářský kraj velký význam. Začal dohánět potřebné teoretické i praktické znalosti. K prověření záměru však nedošlo pro další nečekané události.

František Melichar byl poctivým člověkem ale podnikatelsky nezkušeným. Pevně věřil, že dluhy bude moci v krátkém čase splatit. Mladý, pilný a schopný člověk, plný sebedůvěry snadno se dostane na krajní hranici svých možností. Optimisticky si věří, že vše zdolá a říká si, odvážnému štěstí přeje. František Melichar si počínal jako nezkušený vojevůdce, který vede úspěšnou ofenzívu proti nepříteli, vrhne do boje všechny své vojáky a nepamatuje, že je třeba míti nějaké zálohy. Snadno se pak úspěšný průběh bitvy změní v porážku. František Melichar vyčerpal všechny své možnosti, nepamatoval na žádné finanční reservy, nepamatoval na náhlé hospodářské výkyvy a životní změny. U každého rodu lze sledovat po generace určité společné sklony, vlohy, které se rodem táhnou jako červená niť, která všude proniká. Rod Melicharů byl rod pracovitý, plný sebedůvěry, odvahy a statečnosti. Ti, kteří tyto vlastnosti přehnali, snadno se dostali ke sklonu k zadluženosti. Optimisticky byli přesvědčení, že vše zdolají a dluhy, že vždy nějak zaplatí. V důsledku toho příliš často dluhy podceňovali a pak je liknavě spláceli a dluhy je pak pronásledovali po celý život. To bylo vidět už i u Jakuba, že vyčerpal vše, co mohl, a stavbu nakonec nedokončil. Podobně si počínali i jeho synové. Podnikavost u nich dominovala, dluhů se nebáli a starosti s nimi si příliš nepřipouštěli. Nakonec se vždy z dluhů vysekali, byť to bylo třeba na sklonku jejich života.

František Melichar by se byl asi z dluhů dostal, kdyby jej nezaskočil nečekaný nepřítel. Krach na vídeňské burse roku 1873 a ještě více vleklá hospodářská krize v dalších letech způsobily pokles poptávky. Ubývalo peněz. S tím mladý odvážný František Melichar nepočítal. Začalo v dalších letech ubývat zákazníků, ale dluhy se nemenšily. Přičinlivost všech vožických Melicharů nestačila a starosti se staly tíživější. František Melichar musel chtě nechtě začít postupně propouštět dělníky.

Nyní se ukázala hluboká pravda lidového přísloví že, „dluhy jedí z mísy“. Úroky neustále narůstaly a platby se protahovaly. Začínal znovu tísnivý nedostatek. Do 15.dubna 1874 měl být zaplacen zbytek trhové ceny za dům a to 400 zlatých i se 6% úroky. Termín uplynul, dluh zůstal a úroky dále narůstaly.

V témže roku přibyl další dluh na nákup materiálu u obchodníka Šebastiána Tragera v Praze. Trager pak vedl v dalším roku exekuci u obchodního soudu v Praze na 300 zlatých s 8% úroky a útratami, což pak bylo zajištěno hypotekárně na domě Františka Melichara. Byli i další menší věřitelé. Nedostatek všeho druhu zase prorážel. Melicharové si lámali hlavy, jak se z toho dostat. Nakonec chtěli zachránit aspoň dům a čest jménu Melichar. Když už začínala Františkovi hořet půda pod nohama, jak to kdysi vyjádřila jeho sestra Františka, zamýšlel prodat polovinu domu svému bratru Antonínovi. Mezitím však situace tak vyhrotila, že pro záchranu domu prodal bratrovi celý dům bez ohledu, že bratr žádné peníze neměl.

Tak dne 8.února 1876 byla zaknihována trhová smlouva o prodeji domu čp. 264 včetně dvorku mezi Františkem Melicharem prodávajícím a manžely Antonínem a Annou Melicharovými kupujícími. Dům byl prodán za 800 zlatých. Ve smlouvě se nemluví o prodeji pole, které též k nemovitosti původně náleželo. Snad tedy pole bylo již prodáno dříve.

Starostí přibývalo a zakrátko, do této zlé doby, přišel další přírůstek do rodiny. Dne 2.8. 1875 se ustaraným mladým manželům narodila čtvrtá dcera Marie. Radost ze čtvrté dcery byla však brzo tragicky narušena. Stává se v životě, že neštěstí nebývá osamoceno a přichází další neštěstí. V nejkritičtější situaci zemřela Františkova manželka Petronila dne 8.prosince téhož roku. Zemřela na slabost srdce ve svých 31 letech. Jistě kritická situace manželova a zesláblý stav po porodu měly neblahý vliv.

Byla to žena řádná, přísnějších zásad. Děti měla ráda a pečlivě se o ně starala. Nasvědčuje to také dosud její pomník na hřbitově v Mladé Vožici. Ten jí pořídily její dcery v době pozdější a na něm je vytesáno: „Z vděčnosti dětí tvých“.

Františkovi Melicharovi k těžkým starostem existenčním přistoupily nyní neméně naléhavé starosti rodinné, starat se o čtyři malé děti a pří tom řešit krizovou situaci nebylo snadné. Nezbývalo mu nic jiného než ohlásit úpadek. Nezbývalo mu však také nic jiného než se znova rychle oženit. Dovedl vždy jednat rázně a tak jednal i nyní.

Především musel řešit tíží následků svého úpadku. Část této tíže a důsledků ochotně na sebe vzali jeho bratři, aby mu ulehčili. Pro nikoho to nebylo snadné. Mimo to musel řešit i záležitosti rodinné. Jednoho dne přišel za obchodem do nedaleké Nové Vsi. Zašel tam do hostince buď, že chtěl něco pojíst nebo spíše, že mu šlo o získání nějakých informací. Hospoda byla totiž místem ke se scházela celá ves. Hostinský znal dokonale poměry v každé chalupě. Znal každého jak málo kdo. Věděl, kde je dcera na vdávání, jaké bude její věno. Věděl, kdo zamýšlí stavět, kdo co hodlá koupit, zda je dobrý hospodář a pod. Proto tehdy každý cizí příchozí, když potřeboval získat nějaké informace, zašel do hospody. Dal si tam pivo a od hospodského se dověděl zpravidla vše, co ho zajímalo. Když František Melichar vkročil do hospody, nezpozoroval hned, že mladá dívka, mírně nazrzlá, dcera hostinského myje podlahu. Jak vkročil do hospody, šlápl na umytou podlahu. Energická dívka se však po něm rázně ohnala mokrým hadrem. Tím upoutala na sebe pozornost. František Melichar asi správně vytušil, že to by byla pro něho vhodná žena. Navázal tedy bližší kontakt a došlo ke krátké vážné známosti i k brzkému sňatku.

Byla to Marie Hemrová narozená roku 1854 dcera kdysi traviče krys a nyní hostinského. Zápis v matrice říká:

Dne 12.2. 1877 oddán František Melichar, továrník hospodářských strojů v Mladé Vožici č.p. 264 syn Jakuba Melichara, kováře v Kamberce č.97 - věk 35 roků s Marií Hemrovou dcerou Jana Hemra hospodského v Nové Vsi č.10 a jeho manželky Marie dcery Josefa Peclinovského hospodského v Nové Vsi č.10 -věk 23 roků.

Byla tedy jeho druhá manželka o 12 let mladší. Františku Melicharovi se tím značně ulevilo nejen v péčí o rodinu, ale mohl též nejnaléhavější část dluhů splatit. Vyženil totiž s manželkou i slušné věno, které mu manželka dala k dispozici.

Ta ochotně převzala péči o čtyři malé děti a to v situaci, která nebyla nikterak záviděníhodná. Byla však šikovná, pracovitá a dovedla si ve všem poradit. Potvrdila se známá skutečnost, že dívka z hospody si musí umět vždy poradit a že vše umí.

František docházel k vážným úvahám a k vážným rozhodnutím. Všichni Melicharové dělali, co mohli, aby zachránili, co se dalo. Nejvíce jim šlo o to, aby zachránili dobrou pověst jménu Melichar. Dokazuje to pozdější výrok Antonína: „Zaplatili jsme bankrot, aby dobré jméno Melichar nebylo pošpiněno.“ Jistě je to také hezká ukázka rodinné sounáležitosti a pospolitosti, kdy všichni pomáhali jednomu, který se dostal do krize a byli ochotni pro to přinášet i vlastní oběti ze svých skrovných možností.

Ty měl každý jiné. Otec Jakub byl již 61 let stár a sílu a možnosti měl omezené. Nejmladší bratr byl zase ve svých 21 letech příliš mlád pro tak těžké břímě. Hlavní tíha pomocí spočívala na 30ti letém Antonínovi. Ten byl sice zdatný, ale měl dvě maličké děti a musel se starat o rodinu. František docházel k závažným závěrům o své další existenci. Možná, že tu spolupůsobily některé komplexy vzniklé asi z toho, že udělal bankrot a že mnozí lidé by se na něj mohli dívat všelijak. Došel k přesvědčení, že tamní kraj jíž není vhodný pro jeho další působení. Snad pociťoval, že jeho pověst v kraji už není taková, jaká byla dříve. Přesto, že byl teprve krátce znovu ženat, rozhodl se opustit Mladou Vožici a přejít jinam, kde by si znovu získal potřebné důvěry. Proto někdy na konci léta roku 1877 opustil na trvalo mladovožický kraj.

V Mladé Vožici zůstali jeho bratři, starý otec a přechodně i celá jeho rodina.

Bratr Antonín převzal neuzavřené záležitosti Františka Melichara na sebe. Především se snažil zachránit dům, jehož byl nyní vlastníkem. Splácet dluhy však mohl jen z toho, co si vydělal rukama.

Na domě vázlo hypotekárních sluhů přes 1700 zlatých. To převyšovalo cenu domu více než dvojnásobně. Uvázal se tedy Antonín na dluhy a věřili, že je nějak zaplatí. Ukázalo se však, že situace byla tíživější a naléhavější. Věřitelé naléhali na zaplacení. Antonín něco sice zaplatil, ale něco zaplatit nemohl. A tak dům neudržel ani celé dva roky a dům byl nucen prodat. Stalo se tak dne 5.12. 1878 a dům prodal manželům Janu a Anně Stiborovým, aby zaplatil dluhy za bratra. Přičinlivost bratří a otce Jakuba na víc už nestačila.

<< předchozí | následujici >>

WEB / ARCHIV

PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Podnikání v Mladé Vožici