PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rudolf Melichar

1977

OBSAH
  1. [Úvod]
  2. [Rodový a sociální původ]
  3. [Kovářská tradice rodu Melicharů]
  4. [František Melichar, vynálezce a průmyslník]
    1. [Počátky samostatného podnikání]
    2. [Podnikání v Mladé Vožici]
    3. [Přechodné působení v Praze]
    4. [Konečná etapa Františka Melichara - Brandýs n/Lab.]
    5. [Vývoj secích strojů]
    6. [Vynálezecká činnost Františka Melichara]
    7. [Počátek výroby secích strojů]
    8. [Výroba lžičkových secích strojů]
    9. [Obchodní organizace a praxe]
    10. [Domácí prodej]
    11. [Poslední léta Františka Melichara]
  5. [Závěr]
  6. [Použité prameny]

Poslední léta Františka Melichara

Usilovná práce Františka Melichara neznala mezí. Co si jednou vzal do hlavy, to musel provést. Avšak jeho organismus už nebyl tak odolný, asi v padesáti šesti letech kolem roku 1898 poprvé vážně onemocněl zánětem plic. Tehdy to byla vážná choroba. Ošetřoval jej MUDr. Zítek, který mu údajně zachránil život. Proto si také František Melichar tohoto lékaře velice vážil. Lékař nabádal k šetření sil a k opatrnosti. Sotva se však nemocný postavil na nohy s vervou se zase pustil do své práce, do svých vynálezů. Odpočinku si nedopřával ani na naléhání rodiny. Dále řídil tehdy už velkou továrnu, dále zlepšoval a vynalézal. Aby si aspoň trochu odlehčil, zapojil syna Františka do řízení závodu. Již v jeho mladickém věku 21 let jej ustanovil prokuristou, jak to dokazuje rejstřík ze dne 30.prosínce 1905.

Nejstarší dcera Aloisie provdaná Dostálová přišla asi v roku 1908 do jiného stavu. Těhotenství mělo těžší průběh. Bylo nutno zavolat Odborného lékaře. Zavolali vyhlášeného gynekologa profesora dr.Václava Piťhu. Ten provedl důkladné vyšetření. Celá rodina očekávala s napětím na výsledek. Výsledek byl záporný. Těhotenství vyznělo na prázdno.

Při této příležitosti poznal MUDr. Piťha dceru Hermínu o 11 let mladší. Projevil o ní značný zájem, který skončil svatbou v kostele sv. Štěpána v Praze II dne 18.2. 1903. Zápis v matrice zní:

MUDr.Václav Piťha, docent na c.k. lékařské fakultě v Praze II, Štěpánská ul.č.612, narozen v Políni č.60, hejtmanství Klatovy, syn zemřelého Pithy Vavřince, řídícího učitele v Políni č. 60 a zemřelé Anny, rozené Velkoborské z Polínky č. 12 - narozený 7.února 1865,

Nevěsta: Hermína Melicharová v Brandýse n/L. č. 298, narozená v Holešovicích, Praha VII čp.231 magistrát Praha, dcera Františka Melichara. a matky Marie rozené Hemnerové z Nové Vsi - narozená 14.prosinoe 1877.

Svědkové: MUDr. Nessel Eduard, universitní profesor MUDr Výmola Karel, universitní docent.

František Melichar projevoval k této dceři velkou přízeň a náklonnost. Snad chtěl tak odplatit dceři to, co nemohl odplatit její matce. Bylo to šťastné manželství k radosti otce, i když z počátku byl opatrnější. Koupil totiž Hermíně před svatbou dům v Praze v Žitné ulici č.p.609 /č.25/ od Svatováclavské záložny. Dům byl v těchto místech vyhlídnut s úmyslem, aby dr. Piťha měl blízko do porodnice i do Všeobecné nemocnice, kde působil. Otec dal na nastávajícího zetě připsat polovinu tohoto domu, ale druhou polovinu dal připsat na sebe. Chtěl tím zřejmě zajistit dceru pro všechny případy.

Pro zajímavost dodejme, že Hermína byla jediná dcera z dcer Františka Melichara, která žila po celý život v uspořádaných poměrech a na vysoké životní úrovni. Ostatní dopadly neuvěřitelně špatně. Pro citlivého otce bylo štěstím, že se nedobrého osudu svých dcer nedočkal.

Přibližně za rok po sňatku Hermíny se vdávala poslední jeho dcera Anna. V rodině jí říkali Anči. Není známo, kde se poprvé setkala u Theodorem Srpkem. Snad někde v nějaké společnosti. Srpek byl velmi společenský člověk, jeho zájem asi spočíval na tom, že šlo o velmi bohatou nevěstu. Srpek měl bohémskou povahu. Pojetí jeho života bylo nezodpovědné. Jeho povolání mu umožňovalo styk s výtvarnými umělci a se všemi, s nimiž se tito lidé stýkali. Jeho otec měl ve Vídni umělecké slévárenství, kde lili umělecké předměty, sochy a pomníky.

V té době se u nás začaly projektovat s stavět velké pomníky. Silné vlastenectví té doby bránilo zadávat odlití soch nečeským firmám. Proto se Srpek snažil seznámit se s bohatou nevěstou, která by mu dopomohla k založení slévárny v Čechách. Krátká známost skončila sňatkem dne 9.června 1904 v Praze v kostele sv. Jindřicha. Tam bývaly honosné svatby, tam se vdávala i Matylda. Nevěsta byla o sedm let mladší. Citujme aspoň zápis u Srpka. Ženich: Theodor Srpek, umělecký kovolitec ve Vídni VI Stumprova ulice č.62, narozen ve Vídni 26. prosince 1867, syn Tomáše Srpka, továrníka ve Vídni VI okres, Müllerova ulice č.33 a matky Františky Zehrer z N. Svědkové: Jan Červinka obchodník v Praze, Arthur Pithart železniční úředník ve Vídni.

Nedá se předpokládat, že František Melichar byl tímto sňatkem nadšen. On vlastenecky cítící Čech dával dceru neznámému českému vídeňáku. Nedovedl dceři odříci, když ona o Srpka tak stála. Ona v něm asi viděla znamenitého a veselého společníka. Ten se z počátku držel. Usiloval o to získat zakázku na odlití pomníků mistra Jana Husa na staroměstském náměstí a o další velký pomník Františka Palackého v Praze.

Zřídil si slévárnu v Brandýse n/L. v sousedství továrny tchána. Tam byly odlity oba uvedené pomníky a mistrně provedeny. Zaměstnával asi dvacet dělníků. Po otci zdědil slévárnu ve Vídni, ale tu prodal.

Když František Melichar zemřel naléhal Srpek na manželku, aby vyžadovala vyplacení věna. Anna byla prvá, které bylo věno vyplaceno a byla také prvá, která z toho velkého věna nic neměla. Srpek stačil vše prohýřit ve společností. Byl velmi lehkomyslný, udržoval společenský život i všelijaký a s všelijakými ženami. Jeho život stál mnoho peněz. Nakonec mu bylo všechno jedno. Prodával, co mohl, komukoliv a za to co dostal, byť to byla sebe větší umělecká vzácnost. Dělal dluhy, kde mohl. Zdá se, že i František Melichar na sklonku svého života poznal, co v Srpkovi je nedobrého. Dokazuje to jeho poslední pořízení.

Není divu, že Melicharova rodina se od Srpka odtahovala. Později koupil od Srpka jeho slévárnu nástupce brandýské továrny František Melichar, aby mohly býti po něm zaplaceny dluhy, které nadělal. Srpek měl dvě dcery. Někdy kol roku 1920 se odstěhoval s rodinou do Rakous. Sestra Anny Srpkové a bratr František je pak podporovali a snad jim koupili v Išlu v Rakousku restauraci, kde také pronajímali pokoje letním hostům. Nakonec žili v bídě. Srpek pak zemřel a krátce po něm i jeho manželka v domově starých v Rakousku.

V domově důchodců skončila později také Matylda, když jí tam daly její děti, aby se jí zbavily. Matylda se před tím vdala podruhé za lékárníka Heritesa, který však její peníze prostavěl a ona od něho odešla.

František Melichar v plné práci pomalu stárnul. Jak už to tak často bývá, myšlenky se více vracejí k rodičům, k sourozencům. Během svého rušného života neměl příliš času na sourozence. Ti žili každý po svém. Jediný jeho vlastní bratr Antonín se stal sedlákem.

Druhý jeho bratr Augustin měl ve Votici strojírnu a převzal pak i zastoupení secích strojů Melicharových. S tím tedy přece občas přišel aspoň do obchodního spojení. Měli větší příležitost se vidět.

Nevlastní sestra Františka se vdala v Praze za Jana Řeháka, ševce a vodárenského zřízence. Sama však prodávala u stánku na Uhelném trhu květiny a v létě houby. Vydělávala dost peněz. S ní se asi František Melichar viděl jen zřídka. Byla to hodná a pořádná žena.

S bratrem Antonínem se však neviděl téměř 30 let. A tak roku 1905 zatoužil svého bratra navštívit. Při své zatíženosti věnoval na to celé dva dny. Šofér Bouček ho zavezl do Ratibořských Hor, kde celá rodina

Antonína byla z toho u vytržení. Byla to velmi četná rodina a všichni tak vzácnou návštěvu srdečně vítali.

Antonínův statek byl na náměstí ve starobylé budově čp. 45. U toho byla také hospoda.

František si zasedl a bratrem v kuchyni za dlouhý stůl. Nechtěl jíti do pokojů v prvém patře a počínal si po domácku. Seděli tedy tam, kde celá rodina žila po celý den. Kuchyně byla velká, klenutá se starobylými kamny. Za zdí kamna tvořila pec, kde se pekl chléb. Komín byl společný. Po straně u zdí byla dlouhá lavice, aby četná rodina měla kde sedět, když se všichni sešli. U dlouhého stolu jedla s nimi i čeládka. Bratři měli o čem povídat, nač vzpomínat. Čas jim jen letěl.

Manželka Antonína byla výborná kuchařka. Chtěla vzácnému hostu nachy- stat slavnostní oběd. On si však poručil jídlo „které tak často jedl ve svém mládí v Pavlovicích, v Ratajích i v Kamberku. Byly to brambory na loupačku s máslem a k tomu půl litru piva. Druhého dne si poručil švestkové knedlíky. Pak řekl: „Zase jednou jsem tu u vás jedl to, co mám rád, ale doma mí to neudělají.“

Odjížděl spokojen a přesto, že ho všichni zase zvali, aby brzo přijel, cítil asi, že bratra víc neuvidí.

Tato událost sama dokládá, jak František Melichar přes všecku tu slávu, přes všechno to bohatství zůstal skromným člověkem až do smrti. Dokládá to také, že mezi ním a jeho rodinou byl v některých názorech a životních postojích trvalý rozdíl. On zůstal stále ryzím českým dělníkem, ale oni se postupně měnili. Dcery sice bídu také poznaly, byť byly ještě malé, ale synové už nikoliv. Už se měli všichni dobře a cítili se na vyšším společenském stupni. Také jejich vztah k příbuzným otcovým byl většinou chladnější.

Naproti tomu jejich otec své příbuzné neodmítal, když něco potřebovali. Uveďme ještě jeden doklad. Když syn Antonína Rudolf si zakládal v Černovicích u Tábora strojnickou dílnu, daroval mu jeho strýc v Brandýse nějaký odpadový materiál a nějaké nářadí. Znal Rudolfa jako pracovitého člověka, neboť po čtyři roky pracoval u něho jako dělník na secích strojích v jeho závodě. Odešel od něho proto, že musel jít na vojnu. On, dělník mezi dělníky brandýské továrny, nejlépe poznal vztah dělníků k svému chlebodárci. Vypravoval, s jakou úctou a s jakým respektem dělníci vzhlíželi k Františku Melicharovi. Mohli k němu chodit bez ostychu, když něco potřebovali. Když procházel dílnami, byl jeho mohutný hlas slyšet po celé dílně. Rudolf rád na svého strýce vzpomínal a velice si ho vážil. Na jeho rodinu už tak s nadšením nevzpomínal. Byla tu nesourodost. Na jedné stran sestřenice a bratranci s vyššími společenskými nároky a na druhé straně mladý, nezkušený venkovský kovář. I když věkově si přibližně odpovídali. Vědomí rodové sounáležitosti tyto rozdíly nestačilo překlenout.

Továrna brandýská se stávala význačnější a proslulejší. Na světových výstavách získávala stále více vyznamenání zlatých i stříbrných. Na příklad roku 1906 v Miláně získala cenu Grand Pri.

Nebyl by pohled úplný, kdybychom aspoň stručné nepodali důkaz, že továrna Františka Melichara byla opravdu specializována jen na secí stroje a nezbytné příslušenství. Továrna měla tehdy tento výrobní program.

Jelikož továrna asi 50% svých výrobků exportovala, byly stroje pro export upravený podle zvyklostí a požadavků každé jednotlivé země.

Ceny byly pak podle toho přiměřené upraveny směrem nahoru. Nic jiného tehdy továrna nevyráběla, proto plným právem bylo na ceníku vytištěno v záhlaví: „Největší Rakousko-Uherská specielní továrna na secí stroje a rozmetadla.“

Někdy v této době byl pozván slavný český malíř František Ženíšek, aby zvěčnil na plátno podobu úspěšného vynálezce. Ten zachytil Františka Melichara, jak sedí a drží v rukách jeho nejproslulejší vynález roztahovací lžičník. Opravdu nemohl malíř volit nic vhodnějšího. Zdá se však, že zachytil Františka Melichara již chřadnoucího.

Řídit velkou továrnu, řešit denní problémy a pří tom ještě usilovně přemýšlet o nových vynálezech by dlouho nevydržel žádný člověk. František Melichar to už dělal desítky let. Jeho organismus to už dávno pociťoval. Bylo vidět, že jeho sil ubývá. Proto lékaři, ale především jeho zeť profesor Piťha mu domlouval, aby šetřil sil, aby si dopřál odpočinku. On však dále neúnavně pracoval. Měl v hlavě právě řešení nového stroje. Vždyť práce, nové myšlenky a nápady byly trvalým motorem jeho činnosti.

Zakázky přibývaly. Bylo třeba stále rozšiřovat výrobní plochy, nakupovat stále větší a větší množství materiálu. Proto František Melichar uzavřel několik měsíců před svou smrtí s úvěrním ústavem pro obchod a průmysl největší půjčku za svého života na 850.000 K na pět let.

Bylo to velmi výhodné, protože to byl nekrytý úvěr, který továrnu hypotekárně nezatěžoval. Byl to doklad osobních kvalit továrníka, že měl u peněžních ústavů takovou pozici. Také to byl ovšem doklad vynikající a vzrůstající pověsti celého jeho závodu.

Jeho nejstarší dcera Aloisie přišla podruhé do jiného stavu. Ošetřoval jí její švagr gynekolog profesor Piťha z pražské university. Sotva mohla mít lepší ošetření. Došlo to tak daleko, že jediná pomoc byla operace. Byl nařízen převoz do Prahy. Pacientka však cestou do Prahy zemřela dne 14.ledna 1907.

Pro citlivého a stárnoucího otce to byla velká rána, Jestliže v mladších letech překonal úmrtí dvou manželek a dvou dcer, nedokázal již tak odolávat pří úmrtí třetí dcery. Víme, že citová hladina ve stáří je labilnější a citová odolnost nižší. Velmi těžko nesl ztrátu této dcery. Snad si také uvědomoval situaci Dostála. Ten se stal nyní ve vztahu k továrně volnější. Od té doby bylo chřadnutí „starého pána“ výraznější. Bylo pozorovat, že už vážně churaví. Všichni mu domlouvali, aby se dal prohlédnout odborným lékařem. Teprve po dalším domlouvání přivolali profesora MUDr Maixnera, který jej důkladně prohlédl. Nakonec vážně pronesl: „Radím vám k naprostému klidu.“ František Melichar jakoby neslyšel. S úsměvem odešel, přinesl těžký model stroje, postavil jej na stůl se slovy: „To vás pane profesore bude bavit.“ a začal mu vysvětlovat novou konstrukci stroje, na které pracoval. Závěrem pak prohlásil profesor Maixner prorocky: „Toho pána zabije práce.“

Dr. Zítek s obavami sledoval velmi narušené zdraví továrníka. Naléhal na něho, aby odjel do lázeňského místa do Nizzy ve Francii. Domníval se, že tím bude pacient odtržen od továrny a že tak bude nucen k odpočinku. Jenomže pacient si vzal s sebou práci. Pracoval tam s největším úsilím na dokončení nového vynálezu, od něhož si sliboval velký úspěch.

Jakmile problém vyřešil vracel se domů a radostí, že stroj vyřešil. Na českých hranicích povstal a obrácen k západu hrdě prohlásil se vztyčenou rukou: „Teď jsem pánem já, teď se teprve budem měřit.“ Vždyť čelit cizí konkurenci byl jeden z jeho velkých cílů.

Ukázalo se však, že dobrý úmysl dr. Zítka nejen neprospěl ale spíše ublížil. Pří návratu dr. Zítek shledal, že silně narušené a unavené srdce slouho už pracovat nebude. Svolal tedy konsilium lékařů, profesora dr. Maixnera, profesora dr. Veselého a zetě profesora dr. Piťhu. Jejich úsudek nebyl jiný. Nesměl se vůbec namáhat. Proto jej po továrně vozili na vozíku. Každý den tak sledoval provoz v dílnách. Jednal s mistry, rozmlouval s dělníky. Ani nyní to tedy nebyl absolutní klid.

Jednoho dne se dal dovést k výstavbě nové slévárny, kde se též dělala studně. Načerpali mu z ní vodu, aby ji ochutnal. Na to pak řekl: „Studnu jsem viděl, ale slévárnu už neuvidím.“ Předtucha byla správná. Už jí neuviděl. Odvezli ho domů. Zanedlouho jeho manželka, plná starostí, mu připomínala, že profesor Maixner nařídil, že musí vypít šálek polévky. On nechtěl a manželka znovu naléhala-ty musíš. Pacient prohodil - „Proč?“ „No proto, že to přeci pan profesor poručil“, odpověděla. Na to řekl: „Nemusím, za celý život já nikdy nemusil, já vždycky jen chtěl.“ Tato sebevědomá a pevná slova pronesl člověk se smrtí na jazyku. Do posledního okamžiku měl psychickou sílu.

Asi v 11 hodin přišel se na svého těžce nemocného otce podívat syn Jaroslav. Dotazoval se zda si něco nepřeje. Lakonická odpověď zněla nic. Lékaři už věděli, že pacient prožívá poslední minuty svého života a byli po ruce.

Řád císaře Františka Josefa I

Zvláštní ironií osudu se stalo, že konečně se císař pán rozpomněl, že v Brandýse žije významná průmyslová kapacita a udělil Františkovi Melicharovi za jeho mimořádné zásluhy rytířský řád císaře Františka Josefa. Telegram ministra dr. Fořta došel několik minut před polednem. Profesor Piťha a dr. Zítek chtěli tuto potěšující zprávu nemocnému sdělit. Snad, aby mu udělali radost. Vešli do pokoje a seznali, že František Melichar je v agonii a že se loučí se světem.

Když tovární houkačka oznamovala konec práce, byl to zvláštním osudem též konec života slavného vynálezce. Nemohl být jeho konec dramatičtější. Zpráva o jeho smrti se ihned roznesla mezí odcházejícím dělnictvem. Všichni hluboce pociťovali ztrátu svého zaměstnavatele a mnozí odcházelo se slzami v očích.

Neobyčejně úspěšný muž skončil svůj velmi plodný život dne 8.června 1907. Dočkal se ještě slavného pohřbu za velké účastí jak zaměstnanců, tak i brandýských občanů. Za svého života získal za své zásluhy četné vyznamenání. Ta byla nesena při pohřbu na podušce i řád rakouského císaře. Vtipně později k tomuto vyznamenání řekl dr. Prášek: „Škoda, že se továrník Melichar nedočkal výronu milostí našeho nejmilostivějšího mocnáře!“

Nejdojemněji při pohřbu působilo, když jeden kovář stál u kovadliny a v pomalých intervalech tloukl na kovadlinu podle starobylé kovářské tradice. Ozývaly se teskné zvuky kovadliny za pláče mnohých přítomných. Vždyť kovadlina byla jeho velkým symbolem. Když se narodil, dělili ho od kovadliny jen 3 metry vzdáleností a chatrná stěna příbytku jeho otce v Pavlovicích. U kovadliny strávil značnou část svého života. Na kovadlinu dbal po celý život. Když procházel dílnami a viděl, že dělník špatně drží kladivo nebo nesprávně kove, neopomenul, aby sám vzal jeho kladivo a ukázal, jak se má držet kladivo nebo jak se má kovat. Vždyť kovadlina byla zdrojem obživy celého rodu po dobu 200 let.

V úmrtní matrice nalezneme strohý záznam na straně 1491:

Melichar František, továrník v Brandýse č. 298 narozený 9 .listopadu 1842 v Pavlovicích č. 18, zůstavuje vdovu Annu rozenou Mullerovou z Všenor. Věk 64 roků 7 měsíců, 18 dní. Příčina smrti: Zkornatění tepen.

Nejslavnější kovář svého rodu byl pochován do rodinné hrobky na brandýském hřbitově. Hrobku dal sám zhotovit nedlouho před svoji smrtí a to podle svých představ. Dodnes tam stojí pomník a nad ním stojí socha dělníka a dělnice se smeknutou hlavou a truchlící. Zemřel dělník rukou a mozku. Mnozí a mnozí z jeho dělníků mu vděčili za to, co on pro dělnictvo udělal. Věděli, že takového představeného už nikdy míti nebudou.

František Melichar nenechal se smrtí překvapit a takřka na poslední chvíli, jen devět dní před smrtí, udělal poslední pořízení. To by mohlo nasvědčovat, že do poslední chvíle doufal, že to s ním není beznadějné nebo dělal poslední vůli teprve až na domluvu svých blízkých.

Poslední pořízení je datované 19.červnem 1907. Dokazuje, že testátor byl nejen při zdravém rozumu ale v plné psychické síle. Pamatoval na to, aby nástupci nevznikla finanční krize, kdyby dědicové hned požadovali vyplacení dědických podílů. Zajímavé jest, že kdysi pravá ruka továrníka Čeněk Dostál neměl už u něho neotřesitelnou pozici. Naopak tušil u něho jistý odklon od Melicharovy rodiny. Předpokládal, že by mohl ze závodu vystoupit, a proto pro ten případ stanovil mu penze ročně 2000 K. Pro úplnou představu cituji jeho poslední pořízení doslovně: Pro případ své smrti činím po zralé úvaze následující poslední pořízení:

  1. Tělo mé budiž uloženo do rodinné hrobky, kterou jsem na svatém poli v Brandýse n/L. zříditi dal. Pohřeb můj budiž slušný ale beze vší zbytečné okázalostí, neb tak prostě a jednoduše jak jsem žil, chci býti ta ké pochován,
  2. Vilu svou čís.298 a v Brandýse n/Labem s veškerými pozemky, které k ní patří a zapsány jsou ve vložce č.343 kat. obce Brandýsa odkazuji svým dvěma synům Františku a Jaroslavu rovným dílem, avšak doživotní užívání těchto nemovitostí má příslušeti mé manželce Anně Melicharové,
  3. Dále odkazují své manželce Anně veškeren nábytek a ostatní zařízení mého soukromého bytu do jejího vlastnictví. Mimo to jí odkazují doživotní důchod K 6000 /šest tisíc korun/, který se jí vyplaceti má ihned od mé smrti v měsíčních lhůtách vždy na měsíc napřed.
  4. Veškeré ostatní jmění mé tedy zejména také můj závod v Brandýse n/Labem připadnouti má synu mému Františkovi Melicharovi a ukládám jemu, aby ostatním mým dědicům t.j. Anně Srpkové, Matyldě Červinkové, Hermíně Piťhové a Jaroslavu Melicharovi vyplatil podíly po K 300,000 tedy každému třistatisíc Korun. Tyto podíly však mají prozatím zůstati v závodě a František bude z nich platiti 5% úroky ode dne mého úmrtí vždy pololetně pozadu. Kdyby některé z těchto dětí si přálo, aby se mu podíl jeho vyplatil, musí dáti předem výpověď, načež se mu vypovězený podíl vyplatí během deseti let v deseti stejných ročních lhůtách, z nichž první bude splatná rok po dané výpovědi.
  5. Pakli by však syn František chtěl některého ze svých sourozenců úplně neb částečně vyplatiti dříve, může tak učiniti po jednoroční výpovědi, kterou on dáti může kdykoliv mu libo.
  6. K žádosti mé dcery Anny Srpkové zaručil jsem se za jejího manžela Bohdana Tomáše Srpka u Živnostenské banky ve Vídni za 60,000-. Kdyby Bohdan Tomáš Srpek do roka po mé smrtí tento dluh sám nezaplatil, a já neb pozůstalost má musili dluh úplně neb částečně samí vyrovnati, odečte se obnos, jenž by za Tomáše Srpka zaplacen býti musel, z legatu manželce jeho odkázaného, takže ona obdrží o tento obnos méně.
  7. Synu Jaroslavu, který jest dosud nezletilý ustanovuji za mateřskou poručnici svou manželku Annu a za poručníka svého zetě profesora Dra. Václava Piťhu. Bylo by mým vroucím přáním, aby Jaroslav osvojil si takové vzdělání a takovou rozvahu, aby jej bratr jeho František mohl časem vzíti do závodu jako svého společníka.
  8. Kdyby kterýkoliv z mých dědiců některému ustanovení mé poslední vůle odporoval, obdržeti má dotyčný dědic jen svůj pravidelný díl, do kterého se mu započte vše, co za života mého ode mne již dostal.
  9. Kdyby můj zeť Čeněk Dostál, jenž v závodě mém jest zaměstnán, ze služeb závodu vystoupil, nechť se mu vyplácí pense ve výši, kterou můj dědic uzná za přiměřenou nejméně však K 2000,- ročně.
  10. Konečně nařizuji, aby se po mé smrti vyplatilo chudým v Brandýse K 1000,- /a všem dělníkům, kteří v závodě mém zaměstnání jsou nepřetržitě nejméně 15 let a v den mého úmrtí ve službě mého závodu budou, každému po 500.-K/ a na založení fondu k zaopatření neb podporování starých dělníků mého závodu, pokud jsou nemajetní K 3000,-. Na důkaz toho jsem tuto svou poslední vůli vlastnoručně podepsal a od 3 současně přítomných svědků poslední vůle podepsati dal.
V Brandýse nad Labem dne 19.června 1907.

František Melichar m/p

Václav Rudl m/p Dr. Schwarz m/p jako dožádaný

jako dožádaný svědek svědek poslední vůle,

A Hrdlička m/p

jako dožádaný svědek poslední vůle

Tato jediná soudu známá poslední vůle byla dnešního dne prohlášena c.k. okresní soud v Brandýse n/L dne 4.července 1907

Manák m/p

Jak už to tak bývá, když zemřelý zanechá po sobě majetek, stává se někdy tento majetek zdrojem nespokojenosti, když se rozděluje mezi pozůstalé. Tak tomu bylo i v tomto případě. Nejhůře je pak na tom ten, který má poslední vůli plnit. Pak ti, kteří mají dostat nějaký podíl naléhají, aby své dostali co nejdříve, často i proti termínu stanoveného poslední vůlí. Zdá se, že i zde byli někteří pozůstalí nedočkaví, pří nejmenším Anna Srpková, jejíž manžel, jak víme, nikdy neměl peněz dost. Nenaléhala asi jen ona, neboť sourozenci nevěřili příliš ve schopnosti svého bratra Františka a domnívali se, že on otcův závod neudrží. Tato psychosa bývá dost častá, zvláště když mimořádné schopnosti po zemřelém se u jeho nástupce v takové výši neprojevují. Není tedy divu, že syn František Melichar musel odolávat nerealistickým požadavkům. Nemohl vyplatit podíly dříve, než byla stanovaná lhůta, protože by to celý závod přivedlo do finančních nesnází. Právě proto testátor na toto pamatoval a stanovil takovou lhůtu, která byla pro závod únosná.

V tomto nejvíce chápala bratra Matylda, která zřejmě bratru více důvěřovala a ponechala si u něho část podílu, i když už lhůta k proplacení dávno prošla. Nejvíce nespokojeností dával najevo Dostál. Odkaz pense 2000.-K se mu zdál příliš malý. Poslední vůle byla projednávána skoro až za rok dne 6.dubna 1908 u Okresního soudu v Brandýse n/L.

Při projednávání pozůstalosti byli přítomní:

František Melichar jako universální dědic se svým právním zástupcem dr. Eduardem Schwarzem, Jan Červinka, dr.Šupich v zastoupení Matyldy Červinkové, dr. Ladislav Klumpa v zastoupení dr.profesora Piťhy a Čeněk Dostál. Nebyla přítomna matka Anna Melicharová, která byla po dobu 3 týdnů mimo Brandýs. Nepřítomna byla též Anna Srpková, což je dost překvapující a nezletilý syn Jaroslav Melichar.

Soud plně respektoval poslední vůli Františka Melichara.

Nejprve byla provedena inventura celého jmění po zemřelém dne 2.prosince 1907 a to takto:

Cena majetku do pozůstalosti patřícího 1,997.817 K 41 h
dluhy počítaje v to i útraty za pomník 810.905 K 84 h
Čistá pozůstalost 1,186.911 K 57 h
Přítomní účastníci činí následující návrh na rozdělení jmění. Do pozůstalostí p. Františku Melicharovi odevzdává se závod v Brandýse n/L. provozovaný pod protokolovanou firmou František Melichar, zejména se mu odevzdává hotovost pokladniční per 8.189 K 51h
směnečné pohledávky 143.475 K 72 h
pohledávky dle saldo conti 902.090 K 20 h
pohledávky z contocurente i se vkladem pošt.spoř. 167.191 K 79 h
zboží v odhadní ceně 317.430 K
hospodářské příslušenství p. 4.692 K 50 h
zařízení kanceláří v ceně 2.664 K
truhlářské nářadí v dílnách 286 K 40h
tovární zařízení 138.058 K 20 h
zásoby železa a litiny 80.450 K
zásoby dříví a prken 25.810 K
pozemky zanesené ve vložce č.736 poz.kn.brandýské č.kat.317/2,316/1,317/3,317/4,311/a,320/1 v odhadní ceně 5.932 K 03h
polovice pozemku č.kat,316/8 vl.č.795 poz.kn.brand. 27 K 93 h
tovární budovy s obydelnín stavením 290.334 K 52 h
II.Villa čp.298 v Brandýse n/L.vl.č.845 poz.kn.brand, a pozemky v téže vložce zanesené č.kat, 317/5,317/6,317/8,320/2,320/3,316/2, 357 a 323 58.148 K 61 h
odevzdávají se synům zůstavitele p. Františku Melicharovi a nezl. Jaroslavu Melicharovi rovným dílem, tedy každému polovici, avšak doživotní užívání těchto nemovitostí pod II./ uvedených přísluší choti zůstavitele paní Anně Melicharové, III. Choti zůstavitele Anně Melicharové odevzdává se do vlastnictví nábytek a ostatní zařízení soukromého bytu v odhadní ceně 11.288 K
IV. Universální dědic p. František Melichar bude poskytovati choti zůstavitele pí Anně Melicharové doživotní důchod ročních 6.000 K, který se bude vypláceti ihned od smrtí zůstavitele t.j. 28.června 1907 v měsíčních lhůtách vždy na měsíc napřed, kterýžto důchod kapitalisován podle $ 16,popl.zák, representuje cenu 60,000 K
V. Universální dědic p. František Melichar vyplatí dětem zůstavitele: a./ pí. A. Matyldě Červinkové odkaz 300.000 K
b./ pí. Hermíně Piťhové 300.000 K
c./ pí. Anně Srpkové 300.000 K
d./ nezl. Jaroslavu Melicharovi 300,000 K

Tyto odkazy mají však prozatím zůstati v závodě universálnímu dědici odevzdanému a dědic p. František Melichar bude z nich platiti 5% úroky od smrti zůstavitele, tj. od 28.6. 1907, vždy pololetně pozadu.

Kdyby některé z těchto dětí si přálo, aby se nu podíl jeho vyplatil, musí dáti výpověď, načež se mu vypovězený podíl vyplatí během deseti let v deseti stejných ročních lhůtách, z nichž první bude splatna rok po dané výpovědi. Pakli by však syn p. František Melichar chtěl některého ze svých sourozenců úplně neb částečně vyplatiti dříve, může tak učiniti po jednoroční výpovědi, kterou on dáti může kdykoli mu bude libo.

VI. V odst.VII posledního pořízení zůstavitelova jest ustanovené , že když by zeť jeho pan Čeněk Dostál, jenž v závodě zůstavitelově jest zaměstnán, ze služeb závodů chtěl vystoupit, má se mu vyplatiti pense

ve výši, kterou dědic p. František Melichar uzná za přiměřenou, nejméně však 2.000 K ročně.

Toto ustanovení posledního pořízení béře universální dědic p. František Melichar na vědomí a prohlašuje, že se zavazuje p. Čeňku Dostálovi pro pád vystoupení se závodu ročně vypláceti pensi nejméně 2000 K.

VII. Pan František Melichar vyplatí chudým v Brandýse n/L. 1000 K.

VIII. Pan František Melichar vyplatí částku per 3.000 K na založení fondu k zaopatření neb podporování starých dělníků svého závodu, pokud jsou nemajetní.

IX. Dále převezme universální dědic p. František Melichar veškerá pasiva v inventáři uvedená v sumě 810.905 K 54 h.

X. Odkazovníci zaplatí každý se svého odkazu svůj poplatek dědický. Podle § 668 obč.z. má legát připadlý nezl. Jaroslavu Melicharovi býti zajištěn. Pan Fr. Melichar žádá, aby od zajištění toho bylo upuštěno z následujících důvodů:

1./ Zůstavitel p. František Melichar několik měsíců před svou smrtí vstoupil v úvěrní spojení a úvěrním ústavem pro obchod a průmysl, který mu na 5 let otevřel nekrytý úvěr do výše 854.000 K. Naproti tomu se zavázal zůstavitel vůči ústavu tomu, že po dobu úvěrního spojení a ním nesní své jmění dluhy zatížiti ani závodní kapitál ztenčiti. Tento závazek zůstavitelův přešel na universálního dědice, a váže také pozůstalostní massu, ze které legáty vyplatiti se mají. Kdyby tedy bez svolení úvěrního ústavu legát nezl. Jaroslava Melichara jakýmkoliv způsobem se zajistil, byl by tím porušen smluvený závazek zůstavitelův vůči Úvěrnímu ústavu, a tento by okamžitě závodu vypověděl celý úvěr, což by pro závod mohlo míti následky osudné.

Spojení s bankou jinou by bylo na ten čas pro závod nevýhodné, poněvadž všechny banky v Rakousku uzavřely t.zv. kondiční kartel, a nemohla by dnes žádná banka poskytnouti p. Františku Melicharovi úvěr za podmínek tak výhodných, jaké mu zajišťuje smlouva s úvěrním ústavem. Kdyby legát Jaroslava Melichara měl býti zajištěn, byla by tím porušena parita ostatními sourozenců, kteří takového zajištění nežádají.

Prosperita závodu firmy František Melichar je tak notoricky známa, že už i z tohoto důvodu nutnost knihovního zajištění odpadá.

Pan František Melichar žádá o této žádosti, aby byla po případě vyslechnuta mateřská poručnice pí Anna Melicharová, která však odcestovala a vrátí se do Brandýsa teprve asi za tři neděle. Pakli by však se strany soudu byla shledána na straně matčině kolise vzhledem ke kolisujícímu zájmu jejích synů jí stejně blízkých, odporučovalo by se, aby nezl. Jaroslavovi Melicharovi byl zřízen kolisní kurátor ad adctum, jenž by o shora uvedeném návrhu se vyjádřil.

Dr.Klumpar v zastoupení Dra.Piťhy, jakožto spoluporučníka nezl. Jaroslava Melichara, uznává, že důvody, které mluví pro oddálení pojištění legátů nezletilého, jsou vážné, poněvadž však při kolisi zájmu. pí Hermíny Piťhové manželky a spoluporučníkovy nutno postupovati opatrně, doporučuje

rovněž zřízení kurátora ad actum, aby se důvodnost návrhu vyšetřila.

Dr.Schwarz v zastoupení pana Františka Melichara zavazuje se, že nejdéle do 8 dnů opatří vyjádření úvěrního ústavu o tom zdali, a za jakých podmínek by ústav svolil ku částečnému zajištění legátu nezl. Jaroslava.

Po přečtení schváleno. Pan Čeněk Dostál vzdálil se nepodepsav bez udání důvodu protokol.

Maňák František Melichar v.r.

Špulák Jan Červinka v.r.

Dr. Schwarz Dr. Šupich Dr.Klunpar

Všichni pozůstalí dostali tedy vše, co jim bylo odkázáno. Z projednávání pozůstalosti vyplývá, že závod Melicharův stál na pevných finančních základech, jak konečně pří projednávání pozůstalosti to bylo též uvedeno.

Jestliže všechno v životě Františka Melichara se splnilo, nesplnilo se jeho přání, aby synové rukou společnou a nerozdílnou se stali jeho dobrými nástupci. Z vlastní zkušenosti věděl, že je třeba aby jeho synové poznali svět, aby se naučili cizím řečem. Proto poslal prvorozeného syna Františka do Francie a Jaroslava na technickou školu do Lipska. To bylo jistě správné rozhodnutí.

Správně také usoudil, že pro zdárný další vývoj závodu je nutné, aby jeden syn měl obchodní vzdělání a druhý technické vzdělání. Proto budoucí zaměření se mělo u Františka ubírat více směrem ekonomickým a u Jaroslava směrem technickým. Zdá se však, že se z počátku výchově synů příliš nevěnoval, což by bylo i pochopitelné. Nasvědčuje tomu to, že nepoznal včas, že technické zaměření Jaroslavovi nesedí a že by mu lépe bylo přiměřené např. vzdělání na konservatoři.

Jaroslav byl výborným pianistou a měl znamenitou hudební paměť. Když přišel domů z koncertu dokázal zahrát na piano to, co slyšel. Byl to společenský člověk s uměleckými sklony. Z poslední vůle otce se zdá, že si toho byl před smrtí vědom. Neudělal universálními dědici oba bratry, jak by teoreticky bylo spravedlivější. Proto také v poslední vůli žádá, aby si Jaroslav osvojil rozvahu. Nepokládal jej tedy v jeho devatenácti letech za rozvážného a to třeba jen proto, že jeho zájmy i nadání se ubíralo jiným směrem než si otec přál. Bohužel žádný otec si nemůže poručit, jakým směrem se má ubírat nadání u jeho dětí. Ani nemůže zabránit tomu, aby se zájmy nebo nadání ubíralo nežádoucím směrem. Lidé s uměleckými sklony nemívají o praktické věci takový zájem, ale ani smysl. Důsledek toho byl, že aktívní podíl Jaroslavův na budování brandýského závodu nebyl takový, jaký si otec přál.

Universální dědic František Melichar převzal vedení továrny právně až po projednání pozůstalosti. To mu bylo 24 let. Byl tedy hodně mladý na tak zodpovědnou funkci. Pravda, převzal továrnu světové pověsti, v závodě zapracované dělníky a závod s tendencí vzestupnou. Již rok po projednání pozůstalosti zaměstnával 400 dělníků a 11 úředníků. Za dva roky na to měla již továrna na 900 zaměstnanců. Je to doklad, že zakladatel závodu vybudoval tak pevné základy svého podniku, že závod byl dále na vzestupu i když on už byl mrtev.

Monopolní výroba secích strojů s roztahovacím lžičníkem trvala jen tak dlouho, dokud nevypršela patentová ochrana. Pak tento systém převzali mnozí i zahraniční výrobci a vyrábí se dále. Brandýský závod byl však již tak proslavený, že výroba secích strojů se stále držela.

<< předchozí | následujici >>