PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rudolf Melichar

1977

OBSAH
  1. [Úvod]
  2. [Rodový a sociální původ]
  3. [Kovářská tradice rodu Melicharů]
  4. [František Melichar, vynálezce a průmyslník]
    1. [Počátky samostatného podnikání]
    2. [Podnikání v Mladé Vožici]
    3. [Přechodné působení v Praze]
    4. [Konečná etapa Františka Melichara - Brandýs n/Lab.]
    5. [Vývoj secích strojů]
    6. [Vynálezecká činnost Františka Melichara]
    7. [Počátek výroby secích strojů]
    8. [Výroba lžičkových secích strojů]
    9. [Obchodní organizace a praxe]
    10. [Domácí prodej]
    11. [Poslední léta Františka Melichara]
  5. [Závěr]
  6. [Použité prameny]

František Melichar, vynálezce a průmyslník

Počátky samostatného podnikání

Již jsme říkali, že nejstarší syn kováře Jakuba Melichara František odešel na vandr hned po vyučení. O této jeho etapě nevíme nic. Do světa však vykročil nejznámější tehdy trasou mladých chasníků z jižní poloviny Čech. Cesta zpravidla vedla přes Tábor, Soběslav, České Budějovice, Linec a Vídeň. Zpáteční cesta pak vedla přes Brno do Čech. Zdá se, že celková doba jeho vandrování byla asi 5 roků. Z toho se dá soudit, že v této době pracoval na různých místech vždy víceméně po kratší dobu. Pro mladé řemeslníky byl vandr dobrou zkušeností. František Melichar se musel vrátit nejpozději začátkem roku 1863, neboť 16. března toho roku nastoupil vojenskou službu jako 21 letý rekrut.

Narukoval do Českých Budějovic k dělostřelcům. Tam kováře potřebovali ať už na okovávání koní nebo v dílně na opravu kanonů. Z počátku asi musel být jistou dobu v povinném běžném výcviku. Pak mu také byli přiděleny do péče i koně. Jako kovář, či podkovář měl ke koním blízko i doma. Koním asi nejen rozuměl, ale také se o ně i zajímal. Dokazuje to jeho kvalifikace v kmenovém jeho listu: Velmi dobrý pečovatel koní - zná číst a psát. Z domu byl vychován k práci, a tak mu žádná práce nebyla za těžko.

Jako vojínu byl mu vyplácen „Handgeld“ po 3 zlatých. Podle kmenového listu bylo jeho původní zařazení: 8 roků v přední linii a dva roky v záloze u dělostřeleckého pluku. Popis jeho osoby v kmenovém listu jest tento: Oči šedé, vlasy hnědé, nos tupý, ústa proporcionelní, obličej oválový, zvláštní znamení žádné. Mluví česky. Výška ve vídeňských coulech 64 a 3/4. Tj. něco málo přes 170 cm. Míra přes prsa chybí.

Že si na vojně počínal dobře jest vidět z toho že od 1.ledna 1865 byl povýšen na svobodníka /Oberkanonýr/.

Za války roku 1866 prodělal polní tažení v Itálii, bohužel není v kmenovém listu zaneseno jeho působení ve vídeňském Arsenale. A tak nelze říci, zda tam působil před válkou roku 1866 nebo až po válce. Jistě není náhoda, že se sem dostal. Byli sem vybírání lidé dovední a pracovití. František Melichar tam měl zájem o vše možné a brzo se naučil pracovat i na obráběcích strojích. Především na soustruhu. Přešel tam tedy z prací kovářských na přesnější práci strojnickou. Jeho dovednost a hlavně velký zájem o stroje nezůstaly bez povšimnutí u jeho nadřízených. Získal si tak oblibu nejen u majora Diepolda ale zvláště u setníka Herzoga. Ten mu jednou prorocky prohlásily, že „mašiny“ mu dopomohou k velkému úspěchu.

František Melichar na vojnu rád vzpomínal a s velkou úctou mluvil o setníku Herzogovi. Vojenské dílny mladému vnímavému kováři mnoho pomohly. Nejen, že se tam naučil pracovat na obráběcích strojích, ale poznal tak přesnější strojírenskou práci. Nesmírnou cenu pro něho mělo i to, že se na vojně naučil německy, což pak pro něho mělo přímo životní význam, jak si dále ukážeme.

Na základě nového branného zákona z roku 1868 byl zařazen na 3 roky do přední linie. 7 roků jako záloha a 2 roky do zeměbrany /Landwebr/ číslo 46 od odvodního dne počínaje. Do záloh byl přeložen 1. ledna 1869, ale propuštěn byl o něco dříve.

Roku 1874 mu bylo uděleno Vojenské vyznamenání, válečný kříž. Mohlo to být za jeho polní tažení v Itálii nebo za jeho vynikající práci ve vídeňském arzenále. Snad to bylo to prvé, neboť statečnost se v rodu vyskytovala velmi často. Z vojenské evidence byl propuštěn roku 1875. Sloužil tedy aktivně na vojně celkem téměř šest let.

Z vojny byl propuštěn jako dovolenec 8.dělostřeleckého pluku do zavolání. Snad si jej jeho otec Jakub, tehdy 53.letý vyžádal na pomoc jeho řemesle.

Tento mladý muž se vrátil z vojny jako světem zkušený člověk, plný smělých plánů, které přesahovaly rámec venkovského kováře. Přesto však jeho prvá životní cesta v Kamberku byla ještě cesta venkovského kováře. Nemalou roli při tom jistě hrálo přesvědčení jeho otce. Ten v nejstarším synu viděl svého nástupce v Kamberské kovárně. František začal tedy pracovat s otcem a jeho dvěma bratry. Otec mu však kovárnu hned nepředal, ale nechal jej pracovat samostatně. František Melichar hned na samém začátku svého samostatného působení v Kamberku měl příležitost ukázat svoji dovednost. Ještě v roku 1868 opravil velkou mlátičku nájemci dvora Hrabovi v nedaleké Libouni. Když tuto opravu s úspěchem provedl dostal za to zaplaceno 16 zlatých. Byl to jeho prvý výdělek a také slibný začátek.

Jeho otec měl známosti v širém kraji a hleděl opatřit svému synu nevěstu přiměřeným věnem, aby měl do začátku nějaký provozní kapitál. František se dlouho nerozmýšlel a oženil se buď v lednu nebo v únoru roku 1869 s Petronilou, dcerou Josefa Bárty, sedláka v Bejkovicích číslo 10. Tato vesnice je nám již známa. S Petronilou, která byla o tří roky mladší vyženil asi 700 zl, což byl vítaný příspěvek do začátků mladého řemeslníka.

Nejprve se pustil do dostavění budovy chalupy a kovárny. Tu se konečně ukázalo, že pozemek, na němž Jakub stavěl chalupu nepatřil obci, ale náležel Anně Maškové z Kamberka č.8. Od ní tedy František pozemek odkoupil o velikosti 380 sáhů/cca 1360 m2/ dne 11.6. 1871 za 40 zlatých. Stavbu brzy dokončil, neboť jeden zápis z července t.r. uvádí, že nově postavený dům čísle 57 s kovárnou má odhadní cenu 630 zlatých 57 1/2 krejcaru. Při tom se vyskytla ještě další komplikace. Když se okresní úřad v Táboře o stavbě dověděl, domníval se, že František Melichar stavěl bez povolení. Ten se hájil tím, že stavěl na otcovo povolení z roku 1864, a když pak obec k tomu dala příznivé vyjádření, byla celá věc skoncována.

Mezitím se mladým manželům narodila prvá dcera Aloisie dne 24.6. 1870. Za dva roky dne 5.4. 1872 se narodila druhá dcera Matylda. Otec Jakub, když viděl, že syn František je v práci dovednější a že se mu rodina rozrůstá, předal mu svoji kovárnu. Proto František si dne 16.února 1872 zažádal na Okresním úřadě v Táboře o povolení živnosti kovářské takto:

Jsem třicet roků stár sebeprávný příslušník obce kamberské, vyučený kovář a posud dobře zachovalý, míním v mém domě čp.97 v Kamberku a sice v kovárně k tomu zřízené a proti ohni bezpečné samostatně živnost kovářskou provozovati.

Tento můj úmysl k samostatnému povolování kovářské živnosti odpovídám s tou snažnou prosbou, aby slavné c.k. okresní hejtmanství tuto mou provozovárnu na základě místního ohledání schválili mně napotom potřebný živnostenský list co nejdříve vydati a v příčině předepsání výdělkové daně co potřebí laskavě zaříditi ráčilo.

V Kamberku dne 16.února 1872

František Melichar

Dříve než Okresní úřad dal povolení dotazoval se na obci v Kamberku i mimo jiné, zda sousedi Františka Melichara nemají námitek proti zřízení živnosti kovářské a není-li se obávati, že by se zřízením provozovárny té, kostelu, škole, nemocnici neb jinému ústavu veřejnému výtržek neb jiného vyrušování činilo.

Obec k tomu dala kladné vyjádření i když věděla, že František Melichar dávno před tím už řemeslo samostatně provozoval a také samostatně i vystupoval. Ba nevadilo úřadům ani to, že František Melichar už tři čtvrti roku před podáním žádosti o živnostenský list v Táboře dokonce vystavoval vlastnoručně vyrobený stroj na Hospodářské výstavě a to pod svým vlastním jménem.

Okresní úřad pak vystavil list na živnost kovářskou dne 25.6. 1872. K tomu však dodal připomínky, že je František Melichar povinen osobně se ohlásiti u c.k. berního úřadu v Mladé Vožici v příčině daní, že se stane údem živnostenského společenstva kovářů v Mladé Vožici, že živnost kovářská smí se provozovat jen v takové provozovárně, která zvláštním povolením c.k. okresního hejtmanství je k tomu způsobilá. Jest možné, že žádal o živnost kovářskou jen proto, že se domníval, že by živnost strojírenskou neobdržel, jelikož k tomu neměl kvalifikaci. Bylo totiž zřejmé od samého začátku jeho působení v Kamberku, že nechce jíti slepě v kolejích svého otce. On na rozdíl od starého otce více se zaměřoval na výrobu strojírenskou. Je to pochopitelné, neboť měl jiný přehled. Na venkově zvláště u malých a středních rolníků byla mechanizace zemědělství ještě na samém začátku. Na druhé straně však úhorování polí už přestalo a výnosnost polí se začala zvyšovat, zvláště pak zavedením umělých hnojiv. Dalo se předpokládat, že potřeba zemědělských strojů bude stoupat.

Toto vše mladý inteligentní kovář jistě věděl nebo aspoň tušil, proto hned od začátku své existence v Kamberku se pustil do opravy zemědělských strojů. To však bylo jen přechodné stadium. Nechtěl trvale provádět jen opravy, chtěl především vyrábět nové zemědělské stroje. Nesnadná cesta toho dosáhnout ho nezlekala.

Tehdy se teprve začaly uvádět do známostí mimo jiné i ruční mlátičky a to především u menších hospodářů a středních. Chopil se tedy odvážné myšlenky, že vyrobí ruční mlátičku.

V začátku jeho řemeslování mu hlavně pomáhali jeho bratři. Antonín byl již tovaryšem a Augustin se doučoval u otce. Otec spíše se držel svého kovářského řemesla a do nějakých novot se nepouštěl. Bratři se se zápalem chopili úmyslu vyrobit ruční mlátičku a bylo toho větu třeba. Kdyby nebyli všichni bratři pro tento úmysl zapálení, nemohli by se vůbec pustit do tak těžkého a pro ně nesnadného úkolu. Museli se obětovat tak, jak dnes už není vůbec přestavitelné.

Především k tomu bylo třeba obráběcích strojů a oni žádný obráběcí stroj neměli. Otcovu starou vrtačku těžko už bylo pokládat za obráběcí stroj. Rozhodli se tedy, že si nejzákladnější obráběcí stroj - soustruh sami vyrobí. A nyní se právě ukázalo, jak byla práce na strojích ve vídeňském arsenálu Františkovi užitečná. Vtiskl si soustruh tak do paměti, že s bratry vyrobil dřevěný soustruh o točné délce něco přes 1 m. Nebylo to tak snadné. Lože k soustruhu jim vyrobil truhlář podle pokynů Františka Melichara. Ostatní si vyrobili sami. Byl to šlapací soustruh a říkali mu drejpank. Zkomolenina to z německého Drehbank. Dnes bychom řekli, že to bylo primitivní monstrum. Pro začátek to však bratrům úkol plnilo. Když měli soustruh hotový dali se do výroby dřevěných modelů na odlitky k ruční mlátičce. Nejprve zhotovili model na ozubená kola. Výroba modelů na ozubená kola i dnes je náročná a má své mouchy, které ovšem bratří neznali. Když modely vyrobili podle svého nejlepšího vědomí, naložili je dva mladší bratři na vozík, vzali si nezbytné jídlo, zapřáhli se sami do vozíku a jeli do slévárny ve Včelničce, která tehdy patřila k černovickému panství. Jeli přes Mladou Vožici, Chýnov, Černovice. Ve Včelničce si počkali až modely zaformovali slévači do písku a odlili. Pak odlitky naložili na vozík i s modely a táhli těžký vozík zpět. Jedna cesta činila asi 40 km a bylo třeba jistě síly táhnout zpět těžký náklad takovou vzdálenost.

Když pracně dojeli domů dali se všichni do opracovávání odlitků. Načas se při tom nesmělo hledět. Zuby na ozubených kolech se neopracovávali. Dřevěnou kostru pro mlátičku si dali udělat u truhláře. Jakž takž opracované odlitky začali montovat na podstavec mlátičky. Když měli vše smontováno a připraveno k uvedení mlátičky do chodu zavládlo u všech bratří velké napětí. Mlátička měla dvě kliky, na každé straně jednu. Mladší bratří se chopilo klik a začali otáčet. Jaké však bylo jejich obrovské překvapení, když mlátička spustila velký rámus. Kola do sebe zapadala nestejně a šla velmi ztěžka. Byl strach, že se něco rozletí. Bratří byli zklamání nad svýma prvním neúspěchem.

Co se to vlastně stalo?

Modely nebyly odborně provedeny. Jak se zaformovaly do vlhkého formovacího písku navlhčené dřevo se zkroutilo. Mimo to se modely asi těžko formovaly. Odlitky pak byly vadné, kole házela a pravděpodobně i profil zubů a rozteč nebyla přesně provedena. Odlitky nebyly k ničemu. Bratři se však nevzdali. Sotva se otřásli z prvého nezdaru, nevzdali se, ale pustili se do nových modelů. Plně se tu projevila jejich houževnatost. I nezdar má kladné výsledky. Získali jistě zkušenosti z chyb, kterých se dopustili se už vyvarovali, Mimo to i slévači ve Včelničce jim dali rozum.

Když modely byly hotové, naložili je zase mladší bratří na ruční vozík a připravili se na dlouhou cestu do Prahy. Rozhodli se totiž, že už do pomalu likvidující slévárny ve Včelničce nepojedou a že raději váží delší cestu do Prahy k firmě Umrath v Holešovicích, kterou dobře znali. Jeli přes Vlašim a Benešov. Cesta jím trvala dva dny. Když někde jeli z kopce, nasedli si a svezli se dolů, při čemž vozík řídili nohama za oj. V Praze se museli přes Vltavu do Holešovic přebrodit, protože tehdy tam byl jen brod.

V Praze museli čekat na odlití asi dva dny. Modely i s odlitky naložili na vozík, do něhož se pak zapřáhli a jeli zpět do Kamberka. Za dva dny těžké cesty byli zpět. Zpáteční cesta byla těžší, protože více stoupala do vrchu. Byl to silácký výkon táhnout pěšky těžký náklad cca 60 km. Odlitky tentokráte opracovali pečlivěji a i montáž provedli lépe, protože už věděli, jak na to. S dokončující montáží vzrůstala zvědavost a napětí u všech bratří. Když se pak chopili klik a mlátičku roztočili, mlátička šla lehko a dobře. Velká radost na jejich tvářích byla opravdu zasloužená. Jejich sebevědomí stouplo natolik, že se dokonce František Melichar odvážil vystavit mlátičku na hospodářské výstavě, která se právě v té obě připravovala. Byla roku 1871 v Táboře, a to od 9.října, tedy po skončení hlavních polních prací, aby se rolníci mohli zúčastnit. Výstava se konala poblíž pokusného pole Zemské vyšší hospodářské školy.

Předsedou výstavy byl hrabě Jan Harrach a patronací výstavy měla právě uvedená škola. V 9 hod. ráno prohlédla hodnotitelská komise, skládající se z profesorů zemědělské školy a dalších odborníku vystavené exponáty. Výsledky hodnotitelská komise byly oznámeny odpoledne ve tři hodiny a vy znamenaným byly rozdělovány udělené ceny a uznání.

Jaké tu bylo radostné a nečekané překvapení mladého, neznámého venkovského kováře z Kamberka, když mu bylo oznámeno, že za vystavovanou mlátičku obdržel státní vyznamenání. Nadměrná námaha, vytrvalost zaslouženě přinesla své ovoce.

Bylo to tím větší vyznamenání pro Františka Melichara, když ze 13 vystavovatelů obdrželi medaile jen dva vystavovatelé. Medaile mu byla předávána na tribuně za takového nadšení, že jej úředníci a jiní nadšenci snesli z tribuny. Úspěch to byl o to podivuhodnější, že nevystavoval mlátičku jediný. Vystavoval ji tam také, tehdy v kraji známý výrobce strojník Mareda z Mladé Vožice, kterému mnozí činitelé více přáli. Přesto komise dala přednost Františku Melicharovi.

Byl to prvý velký úspěch mladého dovedného kováře. Poprvé se mezi výrobci hospodářských strojů objevilo jméno Melichar, které později znal každý rolník.

Téhož dne 9. října večer v půl šesté byla pořadateli uspořádána slavnostní společná večeře. Té se účastnil nejen předseda Jan Harrach, ale i místopředseda Ferdinand Janovský, profesor na vyšší hospodářské škole v Táboře, celý profesorský sbor, čelní představitelé města, ale také i vyznamenaní vystavovatelé. Proneseny byly nadšené přípitky i na počest vyznamenaných, kteří byli v popředí zájmu. Mladý společensky ještě neostřílený venkovský kovář byl asi leckdy na rozpacích.

Táborská výstava Františka Melichara utvrdila a podepřela v jeho záměrech a v jeho rozletu. Slyšel tam, jak hospodářští odborníci projevovali stesky nad tím, že není dost domácích výrobou hospodářských strojů a že odbyt na tyto stroje by byl velký. Dokládal to tehdy i krajinský list Tábor:

Neznáme ještě dost dobrého a potřebného nářadí hospodářského i zdá se mám jako bychom neuměli dostatek domácích vyrabitelů, a pak už máme také velký nedostatek dělníků.

V témž listě dále psali:

V naší krajině jen pozvolna to jde se zaváděním lepšího nářadí a strojů hospodářských ku předu, poněvadž máme daleko k výrobníků. Domácích zhotovitelů hospodářského nářadí a strojů máme jen malý počet.

Dále bylo psáno, že rolnictví v kraji táborském bylo zanedbané oproti jiným krajům.

Toto všechno bylo Františku Melicharovi známo. Není proto divu, že sotva obdržel živnostenský list docházel k přesvědčení, že Kamberk není vhodným místem pro jeho plány a cíle. Jeho ambice už byly daleko větší než jeho otce.

Jedním z výrazných rysu jeho povahy byla nejen značná energie, ale i rychlé rozhodování a jednání. Přestože v Kamberku nemohl se ještě v tak krátkém čase plně rozvinout, rozhodl se, že se přestěhuje do většího střediska, kde viděl pro sebe, a to jistě správně, větší možnosti.

Takovým střediskem se mu zdála být nedaleká Mladá Vožice. Jednal rychle. V Mladé Vožici si vyhlédl dům čp.264. V těch místech se říkalo „Na Pondělce“. Koupil jej od dosavadních držitelů manželů Františka a Petronily Průšových dne 15.4. roku 1873, kteří pravděpodobně žili ve Vídni, jak dokazuje znění trhové smlouvy.

Dnešního dne i roku uzavřeli pání manželé František a Petronila Průšovi držitelé domu čp. 264 v Mladé Vožici, co prodávající, s panem Františkem Melicharem, strojníkem v Kamberce, co kupujícím následující trhovou smlouvu:
  1. Prodávající přítomnou smlouvou páni manželé František a Petronila Průšovi držitelé domu čp. 264 v Mladé Vožici, se dvorčíkem a zahrádkou pak pole č. pol. 1061 pod 150 sáhů, kterýžto dům i s pozemky jim dle trhové smlouvy v Mladé Vožici, dne 4.12. 1853 vtělené v mladovožické kontraktní knize v folii 252 vlastnicky patří se vším právem a příslušenstvím tak jak oni sami dům tento a pozemky drželi a držeti právo měli, jmenovitě se vším co v domě tomto i vedlejších stavení hlínou a vápnem zaděláno hřeben neb klínem přibito jest, panu Františkovi Melicharovi do úplného i neobmezeného vlastnictví, za společně umluvenou cenu trhovou 500 zl. měny Rakouské.
  2. Za tuto trnovou cenu 900 zl.r.m., pan František Melichar tento dům č.p.264 v Mladé Vožici se zahrádkou pak pole tamtéž č. pol. 1061 i s příslušenstvím kupuje a do svého neobmezeného vlastníctví přijímá.
  3. Na srážku trhové ceny vyplatil kupovatel prodavatelům při podpisu přítomné smlouvy obnos 500 zl.r.m., který manželé Průšovi přijali v hotovosti připočteny a z jehožto příjmu tímto kupovateli právoplatně kvitují. Zbytek trhové ceny 400 zl.r.m. zavazuje se kupovatel od dnešního dne počítaje šesti ze sta zúrokovati a pánům prodavatelům do roka od dnešního dne počítaje řádně i v hotovosti zaplatiti, čímž celá trhová smlouva 900. zl. jest vykázána.
  4. Kupovatel František Melichar se zavazuje náklady budoucí kvitance na zbytek trhové ceny 400 zl.r.m. sám ze svého nésti.
  5. Prodavetelé odevzdávají kupovateli dům tento i s pozemky beze všech knihovních závad.
  6. Právo vlastnické domu č.p.264 v Mladé Vožici se dvorčíkem a zahrádkou pak polí pak poli č. pol. 1061 tamtéž přechází od dnešního dne se všemi výhodami i břemeny n4 kupovatele, na něho od dnešního dne i nebezpečenství nešťastné náhody padá.
  7. Smlouvající strany vzdávají se práva na platnosti přítomné smlouvy pro zkrácení nad poloviční obecné ceny odpírati.
  8. Smlouvající strany svolují, aby základem přítomné smlouvy ve knihovním vkladu domu č.p.264 v Mladé Vožici v mladovožické kontraktní knize V.fol.264 vloženo bylo:
    1. Kupovateli právo vlastníka k domu, dvorku, zahrádce, k poli
    2. Prodavatelům právo zástavní k domu i pozemkům těmto pro zbytek trhové ceny 400 zl.r.m. i a 6% ourok z něho

Tomu na svědomí smlouvající stran ověřený podpis

V Mladé Vožici dne 15.4.1873 – Wien 21.April 1973

podpisy všech zúčastněných

Po koupení domu v Mladé Vožici, v Kamberku pobyl jen tři týdny a dne 7.5. 1873 prodal chalupu s kovárnou Tomáši Hudcovi za 900 zlatých. Pak se odstěhoval do Mladé Vožice s celou rodinou i s nejmladším bratrem. Druhý jeho bratr Antonín se chtěl též postavit na vlastní nohy a krátce před tím odešel na obecní kovárnu ve Smilových Horách, nedaleko od Mladé Vožice. Odešla s ním i sestra Františka, aby mu dělala hospodyni, byť jí bylo necelých 12 let.

<< předchozí | následujici >>