PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rudolf Melichar

1977

Výroba lžičkových secích strojů

Po všech těch životních útrapách se nyní vše začalo Františku Melicharovi dařit. Jeho přání, aby měl za sebe nástupce se mu splnilo dne 7.3. roku 1884, kdy se mu narodil prvý syn, kterému bylo dáno jméno po otci František. To byla v jeho životě významná událost, neboť až dosud měl jen samé dcery. Perspektiva jeho závodu se tím zlepšila.

O to usilovněji se František Melichar zaměřil na nové secí ústrojí. Věděl, že hlavní problém je v naběrací ploše, v jejím tvaru i umístnění. Proto vymyslel úplně nový tvar naběracích lžiček a vlastní novou konstrukcí lžíčníku. Lžičky byly lisované z plechu a tak tvarované, že náběrová plocha byla dostatečně hluboká. To byla značná přednost proti Sackovi a Garretovi. Bylo možno dobře síti všechny velikostí semene a lépe síti i na svazích. Celá konstrukce výsevného ústrojí byla lehká. Lžičky byly lisované a vyžadovaly minimální opracování. Mimo to jak známo, tvářecí technologie je jedna z nejproduktivnějších výrobních metod a tedy ekonomicky velmi výhodná. Lžičky mohly býti vyráběny sériově, i když vlastní výroba secích strojů byla ještě kusová nebo malosériová.

Když proto byl vyzkoušen prvý prototypový secí stroj, přihlásil jej František Melichar k patentu v srpnu roku 1887 a už za sedm měsíců mu byl patent udělen. Byla to tehdy velká novinka, která vzbudila pozornost i když to byl lžičník pevný, to jest s pevnou naběrací plochou lžičky, která se nedala měnit. Dne 4.10. roku 1886 došlo v rodině Melicharově k poslední radostné události, narodil se druhý syn Jaroslav. Měl už tedy František Melichar dva nástupce.

Jakmile se tento nový stroj dostal do používání u rolníků začaly enormně přibývat nové a nové objednávky. Výroba v malém domku už nestačila. Melichar si začínal uvědomovat, že má-li stačit neustále stoupající poptávce po jeho secích strojích, že bude muset se rozhodnout pro stavbu větších výrobních ploch na zeleném drnu. Jinak by nemohl zvýšit ani výrobu ani by nemohl přijímat další dělníky.

Neotálel a energicky jednal. V sousedství byla řada stavebních parcel. V květnu roku 1887 koupil najednou 16 stavebních parcel v bezprostřední blízkosti. Již následujícího roku tam stál prvý tovární objekt bylo třeba stavět rychle. Pomáhal si stavbami dřevěnými, které byly rychle postaveny. Tyto dřevěné objekty spíše sloužily k pomocným provozům a skladům. Na příklad k přípravě materiálu, jak dokládají fotografie v obrazové části.

S přibíráním dělníků přibývalo také práce jeho manželce Anně. Tehdy byl zvyk, že dělníci, zvláště přespolní vzali práci jen tehdy, když dostali byt i stravu. Proto z počátku manželka Františka Melichara vařila dělníkům sama. Teprve když počet dělníků překročil padesátku byla v továrně zřízena jakási jídelna, kde se dělníci pak stravovali. l v této jídelně byla účast manželky Anny nezbytná.

František Melichar se dostával do horečnatého tempa, aby stačil všem povinnostem. Pří tom, ač technicky nadán, viděl, že jeho znalosti ze školy zdaleka nestačí. Proto pří všem tom přetížení snažil se po nocích dalším studiem získat to, co pro své konstruktérské zaměření nezbytně potřeboval. Jeho technický mozek pracoval naplno. Dokládají to další jeho vynálezy, které si dal v té době patentovat. Neznal dovolenou, neznal odpočinek, nedbal toho, že i zdraví se také může jednou vyčerpat. Byl v pravém podnikatelském elánu. Tlak zakázek, snaha předstihnout konkurenci, radost z úspěchů jej nutily, aby ze sebe vydal, co nejvíce. Měl v sobě tolik technických nápadů, že mu to nedalo, aby stále něco nového nevymýšlel, něco nezlepšoval. Nespokojil se s tím, co už dosáhl. Je s podivem, že při tom neobvyklém výrobním rozmachu vystačil s malým kapitálem. Zná se však, že poptávkách po Melicharových secích strojích byla tak veliká, že buď požadoval pří uzavírání zakázek jistý obnos předem nebo sami zákazníci si zálohou zajišťovali dodávku již známých „Melicharek“. František Melichar měl s dluhy trpké zkušenosti, a proto se snažil o úvěr u peněžních ústavů jen v nejnutnějších případech. Tak jediné zatíženi, které na domku č. 241 provedl, bylo vydlužení se 15,000 zlatých na 6% úrok u Okresní záložny hospodářské v Brandýse začátkem roku 1890. Tyto peníze si zřejmě vydlužil pro další výstavbu. V roku 1891 stál už další tovární objekt.

S rozrůstající výrobou rozrůstala se i administrativní a účetnická agenda. Administrativa nebývá silnou stránkou lidí, kteří začínali od píky. František Melichar musel přijmout i síly administrativní pro vyřizování korespondence a pro vedení účetnictví, které bylo velmi důležité. Techniky z počátku přijímat nemusel. Technickou kancelář představoval on sám, který měl celý závod v malíku a jeho mistři, které si vychoval, především mistra Vojtěcha Urbana.

Jako účetní byl přijat Vincenc Dostál z Chrasti. Tento se stal brzo pravou rukou Melichara po stránce obchodní i účetní. Vedl veškerou administrativu závodu. Tak jak měli všichni zaměstnanci rádi Františka Melichara, tak účetního Dostála měl rád asi jen málokdo. Dostál pracoval pro Františka Melichara tak spolehlivě, že si jej tak oblíbil, že mu, dal za manželku svojí nejstarší dceru Aloisii dne 11.dubna 1891.

Matriční zápis zní: Ženich: Vincenc Dostál, účetní v Brandýse n/L č. 290, syn Josefa Dostála, krupaře a souseda z Chrasti č. 156, okres Chrudim a Františky rozené Prostředníkové z Chrasti č.148 - věk 26 roků 11 dní. Nevěsta Aloisie Melicharová, dcera Františka Melichara, továrníka v Brandýse č. 298 a zemřelé Petronily Bártové z Bejkovic č. 19 věk 21 roků, 6 dní.

Všimněme si, že brandýský děkan v zápise píše o Františku Melicharovi jako o továrníku, což souhlasí s tím, že v té době zaměstnával již větší počet dělníků. Už to nebyl malý strojník u mostu.

Dcery továrníka Melichara byly tehdy lákavými nevěstami. Ještě téhož roku provdal František Melichar druhou dceru Matyldu.

K tomu je třeba předem uvést toto. Jakmile se František Melichar dostal z počátečních potíží, prokázal se jako dobrý konstruktér i výrobce a vynálezce. Jeho stroje požívaly již dobrou pověst. Začal o ně býti větší zájem, zvláště, když si je lidé chválili a stroje se osvědčovaly. To neušlo ani zdatnému obchodníkovi, obchodnímu zástupci Janu Červinkovi. Ten měl již za sebou exportní zkušeností z Německa. Působil tam v Berlíně u firmy Friester a Rosmann. Byla to továrna na šicí stroje a byla tehdy největším konkurentem tehdy proslavených amerických šicích strojů Singer po celé Evropě. Jan Červinka jako vedoucí exportu této firmy jezdil za obchodem po celém světě. Získal tím nejen velké obchodní styky ale i velké zkušenosti. Když se vrátil do Čech přivezl si řadu zahraničních zastoupení. Působil pak v Praze nejprve jako obchodní zástupce. Později měl pak v Praze malou výrobu různých menších zemědělských strojů a nářadí. Jeho hlavní zájem byl v obchodu. Zastával názor, že čím více by zaměstnával lidí, tím více by platil daní. Při obchodu není třeba ani mnoho lidí ani peněz a před berním úřadem se dá leccos utajit.

Pracoval tedy také se zemědělci a nemohl mu uniknout na trhu již proslavený Melicharův secí stroj. Navázal tedy jednání a Františkem Melicharem a radil mu, aby se zúčastňoval i zahraničních výstav. To odpovídalo záměrům Melicharovým a navázal tedy s Janem Červinkou spolupráci. Jan Červinka si krátce na to dojednal, že převezme veškerý prodej Melicharových strojů do zahraničí a uzavřel s firmou Melichar smlouvu O generálním zastoupení pro cizinu. Při tom si sjednal jistou provizi z každého stroje do ciziny prodaného.

Na Havlíčkovém náměstí č. 27 v Praze měl již dříve prodejní kancelář. Tam si přibral i Melicharovy stroje. Agilnost a obchodní zdatnost Jan Červinky se brzo projevila. Jezdil po Evropě na všechny hlavní prodejní výstavy. Snažil se všude o propagaci a prosej Melicharových strojů, vyhledával zástupce, ustavoval obchodní agentury v cizích zemích. Také zařizoval v zahraničí exposice na výstavách. Jan Červinka se snažil, co nejvíce prodat, protože tím také více vydělal, a to byl jeho konečný cíl.

Aby také františek Melichar poznal trochu zahraniční obchod, vzal jej jednou na výstavu do Sarajeva. Měli tam zajištěn nejlepší hotel. V hotelu však bylo tolik štěnic, že Jan Červinka nemohl spát. Zato František Melichar spal tak tvrdě, že mu vůbec nevadilo, že jeho spolunocležník chytal na sobě štěnice a dával je na krk svému tchánu. Ten se o tom dozvěděl až ráno. Pro propagační a akvisiční potřebu měli s sebou přesný model Melicharova secího stroje ale v měřítku 1:20. Tyto modely hotovil nástrojař firmy Jana Červinky.

Prvou výstavu v cizině absolvoval se svými stroji a pod svým jménem v Hamburku. Vedl jí Jan Červinka. Tam poprvé veřejně konkuroval zahraničním konkurenčním firmám, především firmám německým. Úspěch na výstavě byl obrovský. Byly tam uzavřeny zakázky do řady zemí. Na výstavu také přijeli ředitelé ruských velkostatků. Byli to odborníci, kterým neunikly výhody Melicharových secích strojů. Koupili jich větší množství. Byl to výmluvný doklad, jak čestně obstály Melicharovy secí stroje v konkurencí anglických a německých secích strojů.

Toto prvé střetnutí s cizí konkurencí byl kýžený okamžik Františka Melichara. Jeho hlavním cílem bylo nejen podlomit dovoz cizích strojů do Rakouska, ale úspěšně se utkat s konkurencí v zahraničí. Úspěšný konkurenční boj tedy začal. Konečně jeho silné sebevědomí, že ukáže cizincům, co umí, se naplnilo.

S radostí pak exportoval brandýský závod své secí stroje do ciziny. Jedna z prvých větších zakázek do ciziny byla do Ruska. Když stroje do Ruska došly a bylo jimi zaseto, ukázalo se, když obilí na jaře vzešlo, že bylo zaseto velmi řídko. Došlo tedy k prvé velké a nečekané reklamaci. Bylo to pro vynálezce Melichara velké překvapení a byl z toho přímo udiven. Byl si jist, že stroje sejí dobře. Vyslal tedy Jana Červinku do Ruska, aby vyšetřil příčinu reklamace. V Rusku Červinka zjistil, že Rusové, aby obilí rychleji vzklíčilo, zrno před zasetím máčejí. Činili tak proto, že na Ukrajině rychle přicházelo teplo a bylo třeba, aby zrno nejen rychle vzešlo, ale aby dobře zapustilo kořeny.

Máčením ovšem zrna nabobtnala, zvětšila se a důsledek toho byl, že dříčky nabíraly menší množství zvětšených zrn, než bylo obvyklé pří běžném set. S tím ovšem František Melichar nemohl předem počítat, protože mu to nikdo neřekl. Bylo však nutné v zájmu dalších obchodů urychleně upravit secí stroje pro setí za podmínek, které se v Rusku praktikovaly.

Jelikož šlo o větší počet strojů, bylo by příliš nákladné stroje dopravovat zpět do Brandýsa, pak zase znovu do Ruska. Bylo rozhodnuto, že levnější bude vyhledat v Rusku firmu, která by opravy provedla. Jan Červinka vyhledal pak v Kyjevě firmu Vielwerth a Dědina, která vyráběla a opravovala jízdní kola a šicí stroje Tuto firmu znal Jan Červinka ze své dřívější praxe. Majitelé byli Češi a ti přislíbili, že stroje opraví, když továrna vyšle odborníka do Kyjeva, který by potřebné pracovníky zapracoval.

Brandýská továrna vyslala do Kyjeva svého mistra Vesku. Ten tam řídil a zaučoval dělníky na provedení příslušných úprav. Stroje pak postupně opravily a zákazníci byli s nimi velmi spokojení. Pro další zakázky František Melichar provedl příslušnou úpravu, aby se další reklamace již neopakovala.

Tento nepříjemný případ měl však ještě další nepříjemnost. Když továrníci se seznámili se secími strojí a poznali jaký je o ně v Rusku zájem, když viděli, že by to pro ně mohl být dobrý zisk, rozhodli se, že sami si zavedou výrobu secích strojů. Přemluvili i přeplatili mistra Vesku, aby u nich zůstal a zavedl jim výrobu secích strojů. Hned ho udělali ředitelem továrny. Veska nedbal zřejmě žádných etických závazků, ani si nepřipustil otázku charakteru, viděl jen peníze a hmotné zájmy.

Kyjevská firma začala tedy vyrábět secí stroje. Snad se pak stala největší továrnou na secí stroje v Rusku. Jelikož František Melichar neměl svůj vynález v Rusku chráněn, mohl sice vznésti námitky ale konkurenční výrobě vlastního patentu zabránit nemohl. Byla to však pro něho silná zkušenost. Tento případ brandýské továrně příliš neublížil. Přemýšlivý duch Melicharův přišel brzo s novým senzačním nápadem, který si pak dal patentovat i v Rusku.

Zato však firma Vielwerth a Dědina měla později nečekaný konec. Když se blížila do Kyjeva v roku 1917 velká říjnová revoluce, utekli tito kapitalisté zpět do Čech. Na Slovensku v Lučenci si založili novou firmu, snad také na výrobu secích strojů. V Praze měli už z dřívějška na Vinohradech činžovní domy, kde střídavě v zimě přebývali.

Za Slovensku se jím však nedařilo. V té době byl zase už dobře zaveden nejen Melichar, ale byly zde jiné továrny, byt vyráběly secí stroje válečkové a se spodním výsevem. Na příklad dlouholetá firma Pracner v Roudnici, Wichterle a Kovářík v Prostějově, Beneš v Hradci Králové, Suchý, Jouza a Čáp v Chrástu u Rokycan a několik dalších menších řemeslníků jako na příklad Strnad v Chýnově. V této konkurenci nemohl Vielwerth a Dědina obstát. Důsledek byl, že tito praví kapitalisté zcela zkrachovali.

Vraťme se však znovu k Janu Červinkovi. Seznali jsme už, že tento vynikající obchodník prokazoval Františku Melicharovi velmi platné služby. Nebylo jistě divu, že si brzo získal plnou důvěru vynálezcovu. Jan Červinka si dovedl dobře odhadnout perspektivu brandýské továrny. Snažil se proto si získat druhou nejstarší dceru Melicharovu Matyldu. Otec dcery neměl proti tomu žádné námitky. Příbuzenský vztah s Janem Červinkou pokládal pro sebe i pro továrnu za užitečný, v takového znalce světa a lidí těžko se dá předpokládat, že neviděl značné povahové rozdíly mezí jím a Matyldou . Nenavštěvoval továrnu jen obchodně. I obchodní vztahy tehdy vyžadovaly, aby byl uveden i do rodiny Františka Melichara. Měl tedy příležitost poznat nejen ducha rodiny, ale i povahové vlastnosti vyhlédnuté nevěsty. U té klášterní vychování zanechalo velmi výrazné vlivy, které jeho povaze nemohly vyhovovat.

František Melichar po celý život zůstal svůj, prostý, skrovný a pracovitý dělník rukou i mozku. Takovýto svérázný člověk viděl své působení ve své práci, v dílnách a v myšlenkách, z nichž se rodily vynálezy. Rodinu měl sice velmi rád, žil pro ni ale málo. Nestaral se o společenskou etiketu, o společenské styky tehdejší doby. Důsledky jeho rychlého vzestupu nezměnily jeho základní životní postoje. Velmi pěkně to dokazuje jedna věta v jeho poslední vůli: Pohřeb můj budiž slušný ale beze vší zbytečné okázalosti, neb tak prostě a jednoduše jak jsem žil, chci býti také pochován.

Zato značně se změnil život členů jeho rodiny. Domácí tón učívala jeho manželka Anna a snad trochu i dospívající dcery. Manželka Františka Melichara byla hodná, šetrná a zbožná. Melicharové však po staletí nevykazovali žádnou náboženskou horlivost. Nekatolický původ se snad udržel v podvědomí. Velká továrníkova rodina udržovala také velkou společnost. V domácnosti už byly dvě kuchařky, pomocný personál a později i šofér a zahradník. O celou domácnost se starala manželka Anna a udržovala také i společenské styky, které jí zcela přenechal její manžel. On měl jiné zájmy a kdyby tomu tak nebylo, nemohl se tak rychle a tak vysoko vyšvihnout.

Naproti tomu Jan Červinka, třicetiletý muž mající četné zkušenosti za sebou, člověk veselý až bohémský, společenský, mající rád ženy, nábožensky lhostejný, mohl se sice domnívat, že by v domácnosti Františka Melichara dobře obstál. Musel však vidět, že o 10 let mladší Matylda je příliš nábožensky vychovaná, že povahové rozdíly mezi nimi jsou příliš velké a že je málo předpokladů pro trvalý soulad v manželství a rodině. Dominovala u něho perspektiva dobré partie po stránce materiální. To ostatní buď přehlížel nebo mu to nevadilo. Klášterní vychování vtisklo Matyldě bigotnost na celý její život.

Nesourodost mezi ní a světa i života znalýma ženichem byla veliká. Ke sňatku došlo dne 17.10. 1891 v Praze v kostele sv. Jindřicha. Svatba to byla honosná. Matriční zápis říká: Ženich Jan Červinka narozen 7.4. 1861, obchodní cestující v Praze číslo 902 11,syn zemřelého Václava Červinky měšťana a mistra mydlářského v Nymburce č. 45 a Julie Rymplerové z Turnova č. 84 - věk 30 1/2 let. Nevěsta Matylda Melicharová, dcera Frantiska Melichara, továrníka - věk 19 1/2 let. Otec nezletilé dcery svolil k sňatku. Svědkové Antonín Červinka c.k. rytmistr, Čeněk Dostál.

Z tohoto manželství se narodil syn Jaroslav roku 1894, dcery Zdenka roku 1896 a Julie roku 1900, obě později byly akademické malířky.

V tomtéž roku, co se Jan Červinka oženil, si založil malou výrobu zemědělských strojů a nářadí na Havlíčkově náměstí č. 32, kterýžto dům koupil. Věno jeho manželky tu jistě mělo svůj význam.

Manželství však šťastné nebylo. Vedla se velká domácnost i velká společnost. Společenské styky byly vysoké i všelijaké. Manželce to nemohlo být neznámo. Nesoulad se stupňoval až roku 1904 došlo k rozvodu.

V tomtéž roku, co František Melichar provdal dceru Matyldu došlo v Praze k světové události, k jubilejní národopisné výstavě. Ta vzbudila pozornost celého světa a měla skvělý a nadšený průběh. Vzorně dokumentovala tehdejší hospodářský a kulturní život v naší zemí. Všichni větší ale i mnoho menších výrobců na této výstavě vystavovalo. Na příklad secí stroje vystavovala firma J.Carova v Praze, Szalatnay a Kröschel v Praze a jiní.

Vystavoval tam též František Melichar své nové secí stroje. Viz Obrazovou část. Tehdy vycházel deník Praha pojednávající jen o této výstavě. Byla příležitost porovnávat jednotlivé exponáty a jejich vystavovatele. O Františku Melicharovi napsal časopis doslova toto:

Na zemské jubilejní výstavě zaujímá v oboru hospodářských strojů a pomůcek bez odporu první a velmi čestné místo mezí vystavovateli českými firma František Melichar v Brandýse n/L, továrna výhradně na secí stroje obilní, jetelové, řepní, rozmetadla umělého hnojiva. Je to jediná továrna toho druhu v celém Rakousku, která se zařídila na vyrábění jen jednoho druhu strojů, a to secích strojů lžičkových univerzálních s nehybnou truhlou vlastního vynálezu a patentu.

Po několik let razí si jméno znamenitého českého vynálezce Františka Melichara a výtečného konstruktéra v oboru hospodářských strojů cestu co nejširší a známost v kruzích našeho uvědomělého dělnictva, a to nikoliv reklamou, nýbrž prací a důvtipem vynálezů jeho, čím dále tím více.

Znamenitý tento odborník překvapuje náš rolnický lid téměř každoročně novou a praktickou myšlenkou.

Poslední léta soustředil pan Melichar všechny svoje myšlenky výhradně na zdokonalení secího stroje, ježto seznal, že secí stroj vedle pluhu je nejdůležitější pomůckou rolníka a skutečně roku 1887 podařilo se mu sestrojit jednoduchý secí stroj lžičkový, u něhož veškeré řízení či regulování obilní truhly odpadlo, /jehož skříň obilní jest nepohyblivá/ a jenž jediným a tím, že secím hřídelem v každé poloze, též na příkré stráni, tak jak na rovině veškerá semena existující zcela přesně a stejnoměrně rozsévá.

Od toho roku jedině následkem znamenitého toho vynálezu zmohla se velice poptávka po secích strojích „Melicharových“ v takové míře, že nebylo ani možno z počátku všem dodavatelům vyhovět, až teprve koncem roku 1886, kdy pan Melichar byl nucen postavit novou továrnu. Jakých výsledků tento vynález docílil, znáno jest dnes již veliké většině českého rolnictva, ba již i v cizině jako v Uhrách, v Haliči, na Moravě, ano i v Rusku, kam stroje Melicharovy se též již rozesílají.

Každého laika, nerci-li odborníka musí překvapiti rychlý vznik této ryze české specielní továrny, když kol bohaté výstavy strojů páně Melicharových a na malé černé tabulce statistiku či postup výroby strojů „Patent Melichar“ zaznamenanou přečte, i podáváme tuto popis tohoto vývinování se českého prostého dělníka na továrníka ze všech specialistů dnes v celém Rakousku největšího.

Roku 1881, kdy pan Melichar důlkové secí stroje /dle systému Sacka/ vyráběti počal zhotovil vlastní rukou pomocí dvou učňů celého tehdejšího personalu Melicharovy dílny tří secí stroje. V roku 1882 zhotoveno 15 secích strojů, roku 1883 27, roku 1884 57 a roku 1885 již 110 a v roku 1886 již 120 secích strojů. V těchto posledních letech zlepšil pan Melichar velíce stroj důlkový, zjednodušil hlavně vysejpání či vyprazdňování stroje tak, že nemusil se stroj při vyměřování obilních druhů převraceti. Dále zlepšil pan Melichar secí stroj též tím, že vynašel jednoduché a velice praktické stáčecí vodítko stroje čímž docíleno, že možno secí stroj jednou a toutéž tyčí z předu i zezadu v práci voditi či říditi.

Strojů nového vynálezu z roku 1887, který mžikem se osvědčil a stroj Melicharův na první místo mezi strojí secími postavil vyrobeno do dneška, tedy ve čtyřech letech přes 200 kusů a to v následujícím postupu: roku 1887 vyrobeno 200 kusu, roku 1888 již 325 kusů, roku 1889 490 kusů a roku 1890 760 kusů. Čísla ta mluví sama. Toť množství, jež žádná továrna v celém Rakousku ročně nevyrobila.

Jest velice zajímavé nejnovější Melicharovy vynálezy, jež v oboru III. na jubilejní výstavě jsou vystaveny, blíže si prohlédnouti; při prohlídce této seznáme, že náš český konstruktér Melichar ve vynálezech je takřka nevyčerpatelným. Předně nalézáme tu nám již známý důležitý vynález Melicharův universální secí stroj, velice zjednodušený a zlepšený tak, že tento právem za vzor všech dosud existujících strojů secích považovati dlužno. Nejnovější patento vaný lžičkový tento stroj vyznamenává se následujícími přednostmi. Jest to jediný stroj lžičkový, který má pevnou tedy nepohyblivou obilní skříň a jímžto možno na rovině a taktéž i do kopce neb skopce na příkré strání veškeré druhy obilní stejnoměrně rozsévati, aniž by třeba bylo truhlu obilní nějak říditi či nahýbati. Melicharův universální secí stroj, má jen jeden secí hřídel, který se pro veškeré existující druhy obilí výtečně hodí.

Melicharův universální secí stroj postrádá vzadu obtížných řetízků, kteréžto při všech jiných soustavách čištění botek a vůbec celé manipulaci v práci překáží a stroj nepřístupným činí. Melicharův universální secí stroj dá se během 1 až 2 minut na libovolný počet řádků k setí řepy neb řepky seříditi, aniž by bylo nutno nepotřebné čili zbývající botičky čili botky odstraniti, což u jiných strojů secích nutno jest a zase naopak, když Melicharův universální secí stroj k řepě na 4 neb 5 řádků připraven jest možno tentýž opět v krátkém čase k setí obilí přizpůsobiti.

Melicharův universální secí stroj dá se při měnění druhů obilních velmi rychle jednoduchým odebráním prkna zcela vyprázdniti. Zvedání botek děje se u něho jednoduchou pákou, která se na pravé straně stroje vedle kola nachází, velmi rychle a lehce a též do libovolné výšky zvednutím radliček jest secí ústrojí soustavné zastaveno. Rozebírání trubek či trychtýřů jest tak jednoduché a jde tak rychle k uskutečnění, jak u žádného dosud existujícího stroje nebylo možno docíliti; jednoduché toto upevnění trychtýřů postrádá veškerých háčků, drátů, řetízků a podobných pomůcek, kterých u strojů jiných dosud se používá. Ku cíli řízení množství výsevu nutno u něho jenom pákou zasouvátka pohnouti. Měnění ozubených koleček, které hřídelem secím pohybují, jest taktéž velice zjednodušeno a jest nutno v pádu potřeby jen jediného kolečka, které na secím hřídeli nastrčeno jest, vyměniti, nikoliv však obou, jak u všech jiných secích strojů státi se musí.

Melicharův universální secí stroj tažen jest z prostředka, nikoliv za předek, čímž chod stroje velice pravidelným a stejnoměrným se stane a řízení předku velmi se zlehčuje Polámání lžiček u tohoto stroje jest holou nemožností, jelikož stroj tento žádných nastrkovacích trychtýřů v secím ústrojí nemá a lžičky následkem toho s těmito do styku přijíti nemůžou.

Melicharův universální secí stroj možno následkem důmyslného otáčecího vodítka zezadu i zepředu voditi. Hák, do kterého se váhy vloží, jest následkem patentované podložky ustavičně ve vodorovném položení udržován, tak že se zařízením tímto tahání čili vláčení vah po zemí úplně zamezí a tyto netlučou též koně do nohou, aniž se pří obracení stroje pod přední kolečka dostati mohou- Melicharovému universálnímu secímu strojí možno též velice jednoduchý praktický secí přístroj na jetel vzadu, pouze dvěma šrouby připevniti a stroj takto zařízený seje též jetel zároveň a to v libovolném množství a na povrch stejnoměrně široce.

Také možno výtečnému tomuto secímu stroji přidělati velice praktický přístroj na rozmetání vlhkého i suchého umělého hnojiva. Přístroj tento lze velmi rychle pak opět odebrati. Výsev hnojiva možno libovolně říditi a práci též i zastaviti, též možno tímto přístrojem hnojivo široce na povrch neb pod semeno do řádků do libovolné hloubky zasívati. Připojí-li se stroji Melicharovu kopečkovací přístroj možno též řepu do kopečků a to do libovolné vzdáleností sázeti.

Továrna Františka Melichara zaměstnává 120 lidí.

Všichni odborní znalci naší i cizozemští, jíž výstavu dosud navštívili, pronesli úsudky o stroji tomto, který se výtečně všude osvědčuje co nejpochvalnější. Však nejlepším odporučením jsou přečetné zakázky panství, dvorů a hospodářův českých, jež stroj tento stále objednávají. Odporučujeme každému, aby neopomenul navštíviti a si prohlédnouti tyto vynikající výrobky české práce - naším pak hospodářům v jich vlastním zájmu výtečný Melicharův universální secí stroj odporučujeme co nejlépe.

Zařadil-li článek v deníku Praha Melicharův secí stroj na prvé místo, nebyla to náhoda, neboť dostatečně byly v článku vysvětleny přesností stroje i rozmach továrny v Brandýse.

Nutno pochopit, že nadšení, které z tohoto článku tak vysvítá, je odrazen psychózy nadšení, které tehdy provázelo celou výstavu všechny návštěvníky i vystavovatele.

Výroba Františka Melichara rychle pokračovala, zakázek stále přibývalo. Melicharovy secí stroje nechyběly na žádné evropské výstavě. Export začal silně stoupat Melicharovy secí stroje se začaly dodávat téměř o celé Evropy. Neoblíbili si je jen Rusové ale i Francouzi.

Silnější obchodní vztah k Francií způsobil, že když si František Melichar chtěl koupit prvé auto, rozhodl se pro Renaulta. Továrna Renault v tom zřejmě viděla vhodnou možnost propagace svých aut, která se teprve ve světě začínala dostávat do známosti. Údajně byl František Melichar jeden z prvých, kteří si u nich koupili automobil. Bylo to někdy kolem roku 1898. Prvým a stálým šoférem byl pan Bouček,

Růst zakázek si však vyžadoval i zvýšenou investiční činnost a to nejen v pořizování nových modernějších strojů ale i v další výstavbě. Na rozdíl jeho nástupce byla jelo finanční situace velmi dobrá. On nebyl typ pravého kapitalisty, jehož zájem je jen zisk. On naopak všechny své zisky znovu zase dával do podniku. Pro něho byly peníze pouze prostředkem ale nikoliv cílem. Proto mohl investovat bez potíží. Byl to typ pravého úspěšného podnikatele, který podnikal pro potřebu trhu a pro radost z práce a úspěchů. Vždyť mocně roztočené kolo zakázek, které se točilo čím dál tím více, to byla největší radost Františka Melichara. Úspěch na trzích tuzemských i zahraničních to byl jeho cíl od mládí. Dosáhl dávné touhy omezit export cizích strojů do naších zemí.

To byly motivy, které hnaly Františka Melichara do horečné a vysilující práce. Úspěchy ho neukolébaly, ale stále přemýšlel, stále vynalézal a stále zlepšoval. Byl jako závodní kůň, který v běhu s ostatními se snaží nejen s nimi udržet tempo, ale ještě je předstihnout. A to se mu zcela dařilo.

Roku 1893 jeho závod měl již dva velké tovární objekty a to ještě hlavní jeho vynález nebyl ještě světu znám, i když už v tomto roku byl přihlášen k patentu.

Jakmile vešel ve známost nový patent Františka Melichara, důmyslně zkonstruovaný lžičník s roztahovacími lžičkami nastal další příval zakázek. Odborníci správně viděli, že nový secí stroj Františka Melichara je sensací, že je to opravdové unikum. Jan Červinka si byl dobře vědom velkých možností na světových trzích s novým vynálezem. Proto radil tchánovi, aby ze svého pomníku udělal akciovou společnost, aby se mohl podnik ještě více a ještě rychleji rozvinout. Také peněžní ústavy by to byly rámy viděly, zvláště vídeňský Kredit Anstalt. Nabízeli mu, aby si ponechal přes 50% akcií a že by byl zvolen za presidenta nové společnosti. Jeho zlé zkušenosti z mládí však v něm nezanikly. Proto tyto návrhy rezolutně odmítal a o tom, že by dělal presidenta firmy nechtěl ani slyšet. Bylo to proti jeho mysli,

Přestože zaměstnával už přes 200 dělníků, výroba nestačila zakázkám nejmodernějšího secího stroje lžičkového „Unikum“. Byl to tehdy nejdokonalejší secí stroj na světě.

Na vrcholu své slávy, asi v roku 1902 si postavil pro sebe a svou rodinu na parcele číslo katastru 357 moderně řešenou vilu podle návrhu architekta Václava Rošlapila. Při tom stavěl další tovární objekty.

Proto roku 1896 vidíme poprvé větší hypotekární dluh 535.000 K zajištěný ve prospěch Okresní hospodářské záložny v Brandýse.

Domek čp. 241 prodal František Melichar dne 14. května 1904 svému nejstaršímu zaměstnanci a jeho manželce Františku Koňákovi, který, jak víme, byl s mistrem Urbanem jeho první učeň.

František Melichar se pak přestěhoval s rodinou do nové vily.

Vila byla moderně zařízena a vybavena nábytkem tehdy nejproslulejší nábytkářské firmy Gerstner v Praze. V přízemí byl velký sál, menší salony, kulečníkový sál, malá jídelna, dva pokoje pro pomocnice v domácnosti a umývárna. V patře bylo pět pokojů a nahoře byly mansardy/viz obrazovou část/.

V přízemí bydleli staří rodiče a nahoře bydlely děti. V zahradě byly sochy od známých sochařů. Vypadalo to tam jako v zámečku. Kdysi nesplnitelný sen mladého kovářského tovaryše se naplnil. Snad si také připamatoval zámeček, okolo něhož šel, když po vyučení vykročil na vandr do světa.

Z rozkvětu Melicharovy továrny měl prospěch i Brandýs a mnozí jeho občané, především dělníci. I vedení města mělo pak zájem, aby se tak úspěšný muž účastnil na řízení města.

Kdy se stal starostou města jsem nemohl zjistit, protože okresní archiv v Nehvizdech mi nebyl k disposici. Jeho energie i podnikavost se brzo projevila. Začal se zajímat o potřeby města. Bylo jeho zásluhou, že byla zaváděna kanalizace, žádný člověk nemá lehkou situaci, předbíhá-li svým počínáním dobu. Vyskytly ne v městě pomlouvačné hlasy, které zlehčovaly jeho snahy. Na příklad trousily se řeči, že František Melichar uskutečnil kanalizaci jen ve svůj prospěch apod. Nepravdivé a zlé řeči se velmi dotkly citlivého starosty města. Nedovedl si zvyknout, že za práci pro obec se častěji sklízí nevděk než vděk. A tak v duchu své povahy i tu jednal energicky a starostenství se vzdal. Bylo to ke škodě celého Brandýsa, neboť František Melichar se už nikdy nevrátil ke spolupráci v řízení města. Pak už si hleděl jen svého závodu a svých vynálezů. Zlé jazyky mu nadosmrti znechutily tuto práci.

František Melichar sice žil v moderní vile, ale žil stále skrovně a jednoduše. Měl nejraději prostá venkovská jídla, pro která však v jeho rodině mnoho ohlasu nenalezl. Přesto, že mu mnozí říkali pane továrníku, on se cítil stále dělníkem. Dělníci byli pro něho rovnocenní partnery. S každým z nich jednal jako rovný s rovným. Tento jeho životní postoj nejlépe vyjadřuje pomník na rodinné hrobce, který si dal ještě sám udělat. Na pomníku stojí dvě postavy- dělník a dělnice. Chtěl, aby jeho vztah k dělníkům zůstal i po jeho smrti zřejmý. Tyto dvě postavy jsou od známého sochaře Šalouna a další pohroužená postava jest od Suchardy/dle sdělení dr. Františka Piťhy/. Pomník byl odlit ve vlastní slévárně.

Poskytoval svým zaměstnancům různé sociální výhody, např. prémie, sociální příspěvky apod. Tím vlastně předběhl svou dobu. Kdo tehdy pracoval v Melicharce, pokládalo se to za výbornou existenci, protože dělníci byli dobře placeni. Jednou jsem se sešel s jednou ženou, jejíž otec, byl truhlářem a pracoval „u starého pána“, jak mi řekla. Vypravovala mi, že její otec tehdy vydělal tolik, že sám uživil jejich a osmičlennou rodinu a dobře si žili. Jeho manželka pracovala jen v domácnosti. Výmluvným dokladem jest také, že za života Františka Melichara nebyla u něho jediná stávka. Naproti tomu jest znám vřelý vztah zaměstnanců ke svému chlebodárci. Je také známa úcta mnohých brandýských občanů k tomuto podivuhodnému muži. Když měl svůj svátek, bylo to v prosinci, jeho zaměstnanci uspořádali v zahradě u jeho vily lampionový průvod za účasti mnoha lidí i z města. Byla to hezká podívaná a hezký vztah zaměstnanců k svému zaměstnavateli. Nikdo je k tomu nenutil. Přišli vždy ochotně a dobrovolně.

Jak měl šlechetný vztah ke svým dělníkům dokládá jedna věta v jeho poslední závěti-odstavec VIII: Konečně nařizuji, aby se po mé smrti vyplatilo chudým dělníkům v Brandýse K 1000- a všem dělníkům, kteří v závodě mém zaměstnání jsou nepřetržitě nejméně 15 let a v den mého úmrtí ve službě mého závodu budou, každému po 500 K a na založení fondu k zaopatření neb podporování starých dělníků mého závodu, pokud jsou nemajetní K 3000. Zajímavé jest, že odkaz činil jen dělníkům a nikoliv zaměstnancům. To bylo pro něho typické. Dělník cítil především s dělníky. V tom byl rozpor mezí ním a jeho rodinou. Projevilo se to touto skutečností. Není velkou záhadou, kdo celý výše citovaný odkaz v poslední vůli Františka Melichara škrtl. Nelze vůbec věřit, že to škrtl on sám. Člověk, který když se jednou rozhodl vždy na svém rozhodnutí energicky trval. /viz obrazovou část/

Jak jsme již uváděli měl František Melichar svůj nejgeniálnější patent přihlášen v celém průmyslovém světě. Každý rok se musely včas platit poplatky do všech států, aby ochrana patentu nezanikla. Také každý rok se patentové poplatky úměrně zvyšovaly. Musely se termíny splátek přesně hlídat. Tuto důležitou stránku měl na starosti zeť Melicharův Dostál, který v tu dobu zastával snad funkci prokuristy. Ten jednou zanedbal včas poslat splátku do Švédska. Ve Švédsku měl František Melichar svého generálního zástupce. Ten věděl, že Melicharovy stroje secí jsou bez konkurence. Jakmile zjistil, že Melicharův patent ve Švédsku propadl, chopil se toho a zařídil si továrnu na secí stroje lžičkové. Nebyla to asi velká továrna, ale přece jen tím poškodil prodej Melicharových secích strojů ve Švédsku. Toto celá Melicharova rodina nemohla Dostálovi nikdy zapomenout.

Nezdá se, že by tím byl František Melichar nějak citelně utrpěl. Zakázek měl stále přebytek a také výroba neustále stoupala. Výrazný vzestup produktivity nastal, když byl do závodu zaveden strojní pohon. Přeš tím každý soustruh, každou vrtačku neb brusku musel někdo ručně točit. Praxe byla tehdy taková, že na příklad každý soustružník měl u soustruhu pomocného dělníka, který celý čen stál u kliky a točil. Od jeho řemenice šel řemen na předlohu a z předlohy teprve na soustruh. Byla to práce nádenická, úmorná a produktivita stroje nízká. Tyto pomocné dělníky -točiče- si platili dělníci u strojů podle toho kolik si oni sami vydělali. Nebyl to tedy plat stálý a při odměňování točičů hrála často roli solidnost dělníku, s kterými pracovali.

Pracovalo se tehdy od 6 hod ráno do 6 hod. večer. V poledne byla přestávka.

Když továrna zavedla roku 1892 parní pohon práce točičů odpadla. V Brandýse byl jakýsi Pokorný, který také dělal točiče. Když pak jeho práci převzal parní stroj a on byl v hospodě v dobré náladě, vždy proklamoval časovou říkánku: „Pára nám to tlačí, všechno se nám točí.“ Stal se touto říkánkou pověstný po celém Brandýse.

Hnací energie z hnacího parního stroje se převáděla na transmise, které byly u stropu. Z těchto transmisí zpravidla přes předlohy byla hnací energie převáděna na obráběcí stroje /viz obrazovou část/. Zavedením strojního pohonu se značně zvýšila úrazovost na strojích, která do té doby byla minimální. Když chtěl dělník změnit /zvýšit neb snížit/ otáčky u stroje, dělo se to přehozením řemene na jiný kotouč. Bylo v tom jisté nebezpečí při neopatrnosti. Vřeteník např. soustruhu měl několika stupňovou řemenici a proti ní byla odpovídající stupňová řemenice i na předloze u stropu. Přehodil-li dělník řemen např. na nejmenší řemenici u vřeteníku měl soustruh největší počet otáček. Nahazování řemene se z počátku dělo rukou. Stávalo se však, že řemen sebou strhl ruku dělníka, spíše však rukáv u kabátu nebo u košile. To většinou vedlo k úrazům. Aby se tomu zabránilo byly zavedený nahazovací páky. Bylo to jedno z prvých opatření pro bezpečnější práci dělníka. Dělníci dnes považují některá bezpečnostní opatření za zdržování. Tak tomu bylo i tenkrát. Proto mnozí dělníci stále přehazovali řemeny rukou a docházelo pak k úrazům.

Bylo nařizováno, aby dělník neměl pří práci na stroji volné rukávy, aby rukávy byly na ruce upjaty, aby mu nevlály šosy od kabátu, protože tehdy ještě montérky u dělníků nebyly zavedeny /viz obrazovou část - prvé dělníky továrny/. Neopatrnost člověka je nezničitelná. Na příklad dělník vrtal u vrtačky. Při jeho neopatrném pohybu mu však vřeteno vrtačky zachytilo rukáv u kabátu a kabát se začal namotávat na vřeteno vrtačky. Dělníkovi se nepodařilo stroj zastavit, a tak strhával ze sebe kus oděvu po kuse až stál u vrtačky téměř nahý.

Horší případ se stal u soustruhu, Dělník nahazoval rukou řemen, který na sebou strhl ruku i se šosem kabátu, dělníka to vytáhlo až k předloze u stropu a celé tělo se tam tlouklo o strop, než zastavili celou transmisi byl dělník k smrti umlácen.

Asi za dva roky byla do továrny zavedena také elektrická energie. Elektrický proud byl tehdy dodáván z první vodní elektrárny na Labi u místního mlýna /Millerova/. Bylo to opět podstatné energetické zlepšení, i když transmisní převody tehdy ještě zůstaly. Elektromotory k jednotlivým strojům se tehdy ještě neinstalovaly. To trvalo ještě dlouhá léta. Když se pak později zaváděly elektromotory k jednotlivým strojům obráběcím, došlo nejen k podstatnému snížení spotřeby elektrické energie, ale došlo také k větší bezpečnosti při práci u obráběcích strojů.

Závod Františka Melichara nabýval neustále na důležitosti. Byla to sice stále firma jednotlivce, ale její význam hospodářský už vyžadoval, aby firma byla protokolována. Protokolovaná firma požívala v obchodním světě větší důvěry ale také i u berní správy.

V obchodním rejstříku najdeme záznam ze dne 24 června 1889. Název firmy: František Melichar, hlavní závod v Brandýse n/Lab. Majetník František Melichar, majitel strojního zámečnictví v Brandýse n/L. Zajímavé jest, že dne 24.listopadu 1892 je v rejstříku zapsáno, že v Praze se nalézá odštěpný závod. Co to bylo za závod, nevíme. Víme jen, že Jan Červinka si v Praze zařídil generální zastoupení Melicharových strojů. Mohlo to být po nějaký čas pod firmou Melicharovou. Mohlo to být také i něco jiného, např. převzetí nějakého menšího závodu. Když bratr Františka Melichara Antonín koupil na dluh 43 ha statek v Ratibořských horách, požádal Františka o finanční pomoc. František pak bratrovi půjčil dne 23. listopadu 1893 13.700 zl., aby Antonín mohl sjednanou kupní cenu zaplatit. Antonín měl však finanční potíže. Koupený statek byl zpustlý a vyžadoval další investice. Proto po deseti letech požádal bratra, aby mu celou částku prominul, což se také stalo. František tak bohatě oplatil Antonínovi to, co on pro něho udělal v Mladé Vožici.

František Melichar věděl ze své vlastní zkušenosti, že mu velmi často vadilo, že měl jen vesnickou základní školu. Proto dbal toho, aby jeho děti měly nějaké vzdělání. U děvčat se tehdy pokládalo za dobré vychování, ne-li za vychování noblesní, když prošly výchovou klášterní. To dbala především manželka Františka Melichara. Tří nejstarší dcery, Aloisie, Anna a Matylda byly dány na vychování do Kláštera v Teplicích v severních Čechách. Jakým hlavním směrem se toto vychování dělo nejlépe dokládá blahopřání Matyldy k svátku své nevlastní matce:

Nejdražší matinko!

Ó s jakou radostí pozdravuji tento přeslavný den, totiž den Vašich jmenin. Již ráno když jsem paprsky vycházejícího slunce viděla, vzpomněla jsem si jak slavný den v naší rodině počíná. Modlila jsem se a modlit se dále vždy budu, aby Vás Všemohoucí Bůh ve zdraví, štěstí a spokojenosti ještě mnohokráte toto radostné jitro přežíti ráčil. Také se chci přičiniti svou pilností, poslušností a mravném chováním radost Vám působiti a tak Vám Vaše žití osladiti. Já pozvednu mé ruce k modlitbě v naší milené kaplí a o Vaše blaho prositi. Ó kéž by se vyplnilo přání mé. Velebná matinko a ctihodné sestry přejí šťastný svátek-

Přijměte ode mne toto krátké ale srdečné přání

Vaše upřímná, vděčná dcera

Matylda

V Teplicích dne 28.června 1887.

Toto přání je jistě výmluvné. Patnáctiletá dcera napsala to, co jí některá řeholnice nadiktovala. Je také vidět tehdy běžný jev, že děti rodičům vykaly.

Nejstarší syn František absolvoval reálku a pak byl na vzdělání asi jeden rok v Paříži, snad v letech 1901-1902, Jaroslav absolvoval vyšší průmyslovou školu strojnickou. Když syn František studoval v Paříži prohlásil jednou jeho otec: „Našemu Francimu se to studuje. Postačí si psát o peníze.“ Syn měl zřejmě větší nároky než skrovný otec. Ten si asi dobře neuvědomoval, že syn vyrůstal v blahobytu. Konečně i my zjišťujeme, že naše děti jsou mnohem náročnější, než jsme byli my.

<< předchozí | následujici >>

WEB / ARCHIV

PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Výroba lžičkových secích strojů